Lyžařský sport má ve Staré Pace dlouholetou tradici. Zasloužily se o to nejen vhodné terénní podmínky, ale i dostatečně silná sněhová pokrývka, která zde téměř každou zimu pokryje svahy Staropackých hor i všechny stráně v okolí. A tak se u nás lyžování začalo provozovat již na počátku minulého století.

Naše obec sehrála důležitou úlohu i v českém lyžování, neboť 16. května 1913 zde byla založena Lyžařská župa krkonošská (podle článku M. Kubáta v časopisu Květy č. 11/1983).

Již ve dvacátých letech (roku 1928) vznikl při zdejší TJ SOKOL lyžařský kroužek, jehož předsedou byl pan František DOUBEK. Dalšími členy byli např. pan Bohumil Syrovátka, Antonín Šolc a další. Lyžařský kroužek, který tehdy čítal dvacet až pětadvacet dospělých členů, byl zaměřený především na lyžařskou turistiku. Pořádal lyžařské výlety na Kumburk, Klepandu a Tábor. V březnu roku 1929 se uskutečnil společný výlet na lyžích ze Staré Paky na Žalý a zpět.

Lyžařský kroužek při TJ SOKOL ve Staré Pace zanikl po roce 1938 (dle ústního podání pana Františka Doubka z roku 1981).

V dobách tzv. Protektorátu (1939 - 1945), kdy Krkonoše byly násilně připojeny k Německé říši, staly se zasněžené stráně kolem Staré Paky jakousi náhradou za odcizené nejvyšší české pohoří.

Také v poválečných letech bývaly svahy Staropackých hor, ale i další zasněžené stráně, zaplněny lyžaři snad všech věkových skupin, a to od nejmenších až po ty dříve narozené.

Z lyžařských disciplin se u nás provozoval především sjezd. Pro ten zde byly vždy dobré podmínky, neboť dostatečně svažitý terén k rychlým sjezdům přímo lákal. Takzvané „loučkaření” jsme v těchto dobách ještě neprovozovali a ani neznali. Jezdilo se jednoduše po stráních rovně, shora až dolů, neboli „šusem”. Hrdinou byl ten, kdo sjel celý svah nejrychleji a především bez pádu. Ti lepší a zkušenější lyžaři pak svoji jízdu zakončili elegantním obloukem, tzv. „telemarkem” či „kristiánkou”. Tehdejší lyžařská výzbroj, především řemínkové, nebo pérové vázání s volnou patou, by nic jiného ani neumožňovala.

Významným pokrokem bylo vázání „Kandahar”, které se u nás objevilo koncem čtyřicátých let a umožňovalo přestavení na volnou patu pro běh a na pevnou patu pro sjezd.

Dalším typem vázání pro sjezd bylo tzv. „Francouzské vázání”, kde bota byla zaklesnuta v pevných „paknách” a k lyži ještě přitažena dlouhým řemenem. Oba typy vázání však nezajišťovaly žádnou bezpečnost při pádu.

Teprve na počátku šedesátých let se u nás začaly objevovat první typy bezpečnostních vázání. Zprvu jen s bezpečnostní špičkou, později i s otočnou patou.

Na tradičních místech se rok co rok stavěly i sněhové skokanské můstky, na nichž se malí i starší skokani předháněli ve svých výkonech. Jeden z nejznámějších můstků stavěli pravidelně nad Fejfarovou cestou naproti kostelu „kasárňáci”. Ti nejlepší na něm doskočili často až „do rovinky”. Dalšími místy, kde se pravidelně skákalo na lyžích, byl tzv. „Paňák” a také svah za Trnkovou vilou naproti škole.

Lyžovali jsme často i při hodinách tělocviku a nebývalo tehdy zvykem se lyžařskému výcviku vyhýbat.

Lyže v těchto dobách nesloužili jenom jako sportovní náčiní, ale i jako dopravní prostředek na němž přespolní žáci, například z Levínské Olešnice, za dobrých sněhových podmínek dojížděli do školy i ze školy domů.

Později zájem o lyžování postupně upadal a počátkem šedesátých let minulého století bylo možno na svahu Staropackých hor lyžaře spočítat na prstech jedné ruky.

Všechno se změnilo až postavením prvního lyžařského vleku na Staropackých horách. O tom ale budou pojednávat následující stránky.....