Prejezdy Jizerskych hor a Krkonos

1. ročník - 3. a 4. března 1979

V sobotu 3.března jsme se sešli na staropackém nádraží: Jarka NYPL, Jirka KAREL st., Zdeněk SUCHARDA, Josef PAKOSTA, Jura VÁVRA, Víťa DUBSKÝ a Bohouš NÝDRLE. Odjeli jsme vlakem do Železného Brodu, odtud pak autobusem přes Jablonec nad Nisou do zimního střediska Bedřichov v Jizerských horách.

Odstartovali jsme z lyžařského stadiónu a po tratích „Jizerské padesátky”, tehdy ještě hustě zalesněnou horskou krajinou, odjeli na Jizerku. Pod horou Bukovec nás čekal poměrně náročný sjezd po úzké lesní cestě do údolí řeky Jizery. Řeku jsme přešli po železničním viaduktu a po průchodu Harrachovským tunelem pokračovali po málo frekventované železniční trati k zastávce Harrachov. Na trať však napadal písek, který sem tehdy zavál vítr až z Afriky ze Sahary. Písek se smísil s olejem z lokomotiv a nalepil se nám na skluznice lyží. Z toho ale měl největší „radost” Jura, který si na to obul zánovní běžky. Následoval zasloužený odpočinek s občerstvením v harrachovském hotelu Krakonoš (nyní Karolínka). Na Staropackou boudu, kde nás již netrpělivě čekaly naše manželky s večeří, jsme přijeli až za tmy.

V neděli ráno nás od Staropacké boudy odstartovalo jenom pět. Namazali jsme běžky, rozloučili se s chalupou a kolem deváté hodiny odstartovali do druhé etapy. Ta vedla do sedla Lysé hory, odtud přes Labskou louku, Martinovku, Petrovku a Špindlerovku k Bílému Labi, odkud byl již jen skok do cíle ve Špindlerově Mlýně. Vydařená akce se všem líbila a v tu dobu jsme ještě ani netušili, že byla založena tradice, která se udrží dlouhou řadu let.

2. ročník - 16. a 17. února 1980

Dalším rokem jsme si tento výlet zopakovali již s více než dvojnásobným počtem účastníků. Na nádraží ve Staré Pace se nás ráno sešlo třináct a cestou k nám přisedla ještě dvě košťálovská děvčata: Hanka Suchardová a Jarča Vávrová.

Trasa přejezdu byla téměř stejná jako minulý rok a tak brzy po startu se utrhla sedmičlenná skupina, které se tempo jízdy nezdálo dost rychlé a nedbajíce žádných odboček, postupovali stále kupředu. Po několika ujetých kilometrech však zjistili, že jedou jinam a tak se snažili svůj omyl napravit. Druhá skupina jela sice správnou cestou, ale zato dost pomalu. Až od osady Jizerka, kde Hanka chytila druhý dech jsme ujížděli o něco rychleji. Tentokrát jsme se vyhnuly tunelu a přes Martinské údolí a zastávku Harrachov dojeli kolem 15,00 hodiny do hotelu Krakonoš v domnění, že první parta tam na nás již bude čekat, ale nikdo tam ještě nebyl. Dojeli až celou hodinu po nás, ale s mnohem větším počtem najetých kilometrů. Na Staropackou boudu jsme dorazili opět až za tmy a trochu ušlí. Avšak večer nám na chalupě bylo dobře.

V neděli ráno nás do druhé etapy startovalo od chalupy dvanáct. Za Kotlem se s námi rozloučila košťálovská děvčata, další jezdci nás opustili na Labské boudě a do cíle ve Špindlerově Mlýně nás dojelo celkem osm.

3. ročník - 21. a 22. února 1981

Ani při třetím ročníku lyžařského přejezdu Jizerských hor a Krkonoš se na obou trasách nic podstatného nezměnilo. Na lyžařském stadiónu v Bedřichově nás startovalo celkem osm, z toho tentokrát čtyři dámy. Přidaly se k nám ještě Vlaďka Frýbová a její kolegyně Jana Planíková. Do druhé etapy pak namísto Hanky Suchardové nastoupila Květa Nýdrlová.

4. ročník - 20. a 21. února 1982

Čtvrtého ročníku, v roce 1982, se přejezdu zúčastnilo již kolem dvaceti běžkařů, což byl dosud největší počet. Celá akce probíhala za krásného slunečného počasí, avšak po zmrzlých ledových stopách a nebyla tehdy ani nouze o četné pády, mnohdy s nepříjemnými následky. Později byl tento ročník nazván „Expedice rozbitých nosů”.

Do druhé etapy nastoupilo již jenom osm běžců, kteří se od Staropacké boudy v Horní Rokytnici vydali kolem Dvoraček, přes Harrachovy kameny, Zlaté návrší a Horní Mísečky na Benecko.

5. ročník - 26. a 27. února 1983

Pátý ročník lyžařského přejezdu Jizerských hor a Krkonoš měl opět svůj start v Bedřichově a vedl přes osadu Jizerka do Harrachova, kde v hotelu Krakonoš bylo tradiční občerstvení a odtud na Staropackou boudu v Horní Rokytnici nad Jizerou. Zúčastnilo se ho osm lyžařů, z toho tři ženy.

Do rána však přišel do Krkonoš mrznoucí déšť, takže druhá etapa do Špindlerova Mlýna musela být zrušena.

6. ročník - 18. a 19. února 1984

Tento rok muselo být pro nevyhovující autobusové spojení do Bedřichova změněno místo startu první etapy. Jelo se tehdy vlakem až do stanice Kořenov. Z kořenovského nádraží jsme vystoupali do Horního Polubného a odtud přes zamrzlou hladinu přehrady na Souši k Mariánskohorským boudám, na Rozmezí, dále na Smědavu, Jizerku a přes Martinské údolí do Harrachova a odtud na Staropackou boudu.

Druhá etapa vedla od Staropacké boudy v Horní Rokytnici nad Jizerou na Ručičky, Zadní plech k Harrachovým kamenům a na Zlaté návrší. Odtud dlouhým sjezdem po Masarykovi silnici na Horní mísečky a po upravených běžeckých stopách na Benecko.

7. ročník - 16. a 17. února 1985

V sedmém ročníku přejezdu Jizerek a Krkonoš jsme využili mezinárodní rychlík, kterým jsme odjeli ze Staré Paky do Železného Brodu a odtud autobusem přes Jablonec nad Nisou do Bedřichova. Trasa byla opět tradiční, se zastávkou v harrachovském hotelu Krakonoš a s příjemným posezením na Staropacké boudě v Horní Rokytnici nad Jizerou.

Druhý den nás svatý Petr mile překvapil a nadělil nám pořádnou vrstvu nového prašanu. Toho jsme okamžitě využili a změnili jsme původní úmysl jet přes Zlaté návrší na Benecko za dosud nevyzkoušenou trasu Rokytnice nad Jizerou - Stará Paka. Od Staropacké boudy jsme vystoupali ke Dvoračkám a odtud přes Vlčí hřeben na Rezek. Dále jsme pokračovali po zaváté horské silnici přes Roudnici a Křižlice do Dolních Štěpanic. Zde jsme museli zout běžky a přejít Hrabačov a Jilemnici pěkně po svých. Lyže jsme nazuli opět až za Jilemnicí a za železničním podjezdem na okraji Roztok jsme se nasměrovali přes zasněžené pole a louky přímo ke Žďáru, odkud byl již jen kousek na Staropacké hory, kde nás v Zimním středisku rozhlasem v 16 hodin uvítal Láďa Frýba.

8. ročník - 22. a 23. února 1986

Protože spojení do Bedřichova v Jizerských horách bylo značně složité a pro nás nevýhodné, snažili jsme se najít výhodnější výchozí bod pro start do první etapy. A tak jsme tento rok vyzkoušeli železniční stanici Lučany nad Nisou. Po výstupu z vlaku jsme pěšky prošli obcí, za posledním domkem nazuli běžky a po zasněžených stráních stoupali směrem k rozhlednám Bramberk a Slovanka. Následoval sjezd k přehradní hrázi vodní nádrže Josefův Důl a dále na Kristiánov, Rozmezí, Jizerku a Harrachov, s cílem na Staropacké boudě v Rokytnici nad Jizerou.

V neděli ráno nastala podobná situace jako minulý rok. Dobré sněhové podmínky nám již podruhé dovolily jízdu na běžkách až do Staré Paky, kde jsme v zimním středisku druhou etapu opět zakončili.

9. ročník - 21. a 22. února 1987

Tento ročník měl start do druhé etapy lyžařského přejezdu opět v Lučanech nad Nisou a jeho trasa byla podobná jako u VIII. ročníku. Pro zkrácení cesty, od železničního mostu přes Jizeru na zastávku Harrachov, jsme využili skutečnosti, že v tomto úseku byla dočasně zastavena vlaková doprava. Jako v roce 1979 jsme prošli Harrachovským tunelem a na zastávku do Harrachova jsme přijeli opět po kolejích. To se však ani trochu nelíbilo harrachovskému „přednostovi”, jak jsme pojmenovali zaměstnance ČSD, který zde tehdy prodával jízdenky.

Druhá etapa vedla od Staropacké boudy přes Růženčinu zahrádku, Zlaté návrší a Horní Mísečky na Benecko, kde jsme v Hančově boudě celou akci zakončili.

10. ročník - 20. a 21. února 1988

Jubilejní, desátý ročník přejezdu Jizerských hor a Krkonoš měl start první etapy pro změnu opět v Horním Polubném, kam jsme došli pěšky od nádraží Kořenov. Trasa vedla kolem vodní nádrže Souš na Smědavu odtud na Jizerku, Harrachov a Staropackou boudu v Rokytnici nad Jizerou.

Druhá etapa měla tentokrát start i cíl na Staropacké boudě. Její trasa vedla kolem Dvoraček na Petrovku, odtud na Vysoké kolo, Voseckou boudu a přes Krakonošovu snídani zpět na Staropackou boudu.

11. ročník - 25. a 26. února 1989

Trasa první etapy byla totožná s trasou desátého ročníku, avšak sněhové podmínky i účast na této akci byly poněkud slabší. Trať absolvovalo pouze osm lyžařů.

V neděli ráno jsme se na Staropacké boudě probudili do vytrvalého deště a tak druhá etapa se tento rok nekonala.

12. ročník - 17. a 18. února 1990

Ještě slabší účast byla na dvanáctém ročníku přejezdu Jizerek a Krkonoš. V sobotu ráno jsme se na nádraží ve Staré Pace sešli pouze dva: Jarka Nypl a já Bohuslav Nýdrle. Trasa byla sice naplánovaná z Lučan nad Nisou, ale jeli jsme vlakem do Kořenova a odtud na Jizerku. Po vyhrnuté silnici, kde byl u okraje pouze proužek nafoukaného sněhu jsme dojeli na rozcestí před Smědavou a po Promenádní cestě se vrátili na Jizerku. Následoval kdysi obávaný sjezd od Bukovce dolů a podle Jizery k železničnímu mostu. Tam Jarka ukončil jízdu a odjel z Kořenova domů. Zůstal jsem tedy sám a pokračoval téměř bez zastávky na Staropackou boudu. Zatím co v Jizerkách bylo sněhu poskrovnu, v sousedních Krkonoších jej byl dostatek.

Druhá etapa se tentokrát pro nedostatek zájemců opět nekonala.

13. ročník - 23. a 24. února 1991

Až ve třináctém ročníku tohoto lyžařského přejezdu se situace opět zlepšila. Z Lučan nad Nisou, kde byl tentokrát začátek první etapy nás vyjelo celkem jedenáct. Trasa vedla opět přes dvě rozhledny Bramberk a Slovanku ke Smědavě a dál již tradičně přes Jizerku a Harrachov do Horní Rokytnice nad Jizerou.

Druhý den ráno opět všech jedenáct účastníků vyjelo do druhé etapy přejezdu. Trasa vedla na Ručičky, Zadní plech a Lysou horu na Sněžné jámy. Odtud na Zlaté návrší a přes Horní Mísečky na Benecko.

14. ročník - 15. a 16. února 1992

První etapa čtrnáctého ročníku začínala v Horním Polubném. Na trať tehdy vyjelo šestnáct účastníků lyžařského přejezdu. Jeho trasa vedla kolem přehrady na Souši ke Smědavě a odtud přes Jizerku a Harrachov do Rokytnice nad Jizerou. Počasí tentokrát nebylo právě příznivé. Zpočátku foukal silný vítr se sněžením a k večeru padal mokrý sníh s deštěm. A tak po celodenní túře přijeli všichni na Staropackou boudu náležitě promočeni.

Druhý den, po usušení, přejezd pokračoval za podstatně příznivějších podmínek. Sobotní mokrý sníh do rána zmrzl a byl přikryt pěticentimetrovou vrstvou nového prašanu. Pro trasu druhého dne jsme využili dobře upravovanou Harrachovskou magistrálu, na kterou jsme se napojili na Studenově. Přes Ručičky a Krakonošovu snídani jsme pokračovali jižním úbočím hraničního hřebene k celnici. Odtud Starou celní cestou do Harrachova, kde byl konec etapy. Celkem 27 kilometrů málo známým, ale zajímavým terénem s dobrými výhledy k Ještědu i k Bezdězu absolvovalo již jenom jedenáct spokojených lyžařů.

15. ročník - 20. a 21. února 1993

Také patnáctý ročník přejezdu Jizerských hor a Krkonoš probíhal za velmi nepříznivého počasí. Po příjezdu do Kořenova nás uvítal silný vítr a husté sněžení. U domu Horské služby v Horním Polubném obouváme běžky a bez ohledu na plánovaný program pospícháme na Jizerku. Zde se moc dlouho nezdržujeme a sjíždíme od Bukovce k Jizeře, kde již je „jako za kamny”. Přes Harrachov jedeme údolím Mumlavy na Krakonošovu snídani, Kládovou cestou na Ručičky a dolů na Staropackou boudu.

Druhý den, za vytrvalého sněžení, vyjíždíme na Studenov a přes Ručičky k Lesnímu zátiší. Odtud přejíždíme k Mumlavským vodopádům a na Krakonošovu snídani. Pro velké množství čerstvě napadaného sněhu není možno pokračovat v jízdě po Kládové cestě a tak se vracíme zpět k Mumlavským vodopádům a kolem Lesního zátiší zpět na Ručičky a Staropackou boudu, kde je konec druhé etapy.

16. ročník - 19. a 20. února 1994

První etapa vedla tradičně z Kořenova po cestách Jizerských hor do Harrachova a na Staropackou boudu.

Druhý den se účastníci přejezdu vydali kolem Dvoraček na hřebeny Krkonoš a ze Zlatého návrší přes Horní Mísečky na Benecko. Ten den ale již nebylo z Benecka dolů žádné autobusové spojení a proto bylo nutno sjet na lyžích přes Dolní Štěpanice až do Hrabačova a odtud domů vlakem.

17. ročník - 18. a 19. února 1995

První etapa probíhala opět po upravovaných Jizerských tratích v tradiční trase a měřila cca 38 kilometrů.

Druhá etapa vedla rovněž tradiční trasou od Staropacké boudy přes Dvoračky, Zlaté návrší a Horní Mísečky na Benecko. Měřila cca 22 kilometrů.

18. ročník - 24. a 25. února 1996

Také tento ročník jsme zahajovali první etapu na kořenovském nádraží. Odtud jsme v počtu deseti lyžařů vyšlápli na Horní Polubný a dále již na lyžích kolem přehrady Souš na Smědavu, kde jsme si dopřáli menší občerstvení. Po zaváté silnici kolem nedávno vyhořelého „Hnojového domu” jsme odjeli na Jizerku a přes Harrachov do cíle první etapy na Staropacké boudě.

Druhá etapa se jela opět po Harrachovské magistrále.

19. ročník - 1. a 2. března 1997

Trasa první etapy byla shodná s trasou minulého ročníku přejezdu Jizerek, ale zúčastnilo se jí pouze pět běžkařů.

Druhý den nás ale na startu před Staropackou boudou bylo již osm. Za slunečného počasí se jelo ke Dvoračkám a odtud přes sedlo Lysé hory k Harrachovým kamenům. Tam byla otočka a stejnou cestou jsme se vrátili na Staropackou boudu.

20. ročník - 21. a 22. února 1998

V jubilejním dvacátém ročníku lyžařského přejezdu Jizerských hor a Krkonoš jsme chtěli u obou etap zachovat původní trasu z roku 1979, kdy jsme tuto sportovní akci uspořádali poprvé.

Pro naprostý nedostatek sněhu, nejenom v Jizerkách ale i v Krkonoších, jsme uvažovali o odložení a nebo zrušení tohoto ročníku. Situaci tehdy zachránili Pepa Pakosta s Václavem Šepsem. Když to nešlo na lyžích, tak na Staropackou boudu přijeli ze Staré Paky přes Harrachov a Ručičky na horských kolech. Ještě ten den se ale vraceli domů. Prohlásili jsme tedy dvacátý ročník za splněný.

21. ročník - 13. a 14. února 1999

Když se nám to s tou „klasickou” trasou nevydařilo ve dvacátém ročníku, zkusili jsme to znovu. Vlakem jsme jeli tentokrát až do Liberce a městkou hromadnou dopravou do Bedřichova. Tam jsme namazali, obuli běžky a vydali se na cestu. Bylo nás pět. Počasí nám tentokrát zrovna moc nepřálo. Foukal dost silný vítr a sněžilo. Pod sedlem Holubníku jsme dokonce trochu „zakufrovali”. Cestou na Jizerku se nám počasí na chvíli umoudřilo a my jsme opět navštívili „Hnojový dům” W. Ginzela, který je po požáru znovu vystavěný.

Druhou etapu jsme však nedodrželi, jak jsme ji původně naplánovali. Od Staropacké boudy jsme se vydali k Mumlavským vodopádům a odtud do Formanky hotelu Karolínka, kde jsme celý přejezd Krkonoš zakončili.

22. ročník - 19. a 20. února 2000

Při dvaadvacátém ročníku „Jizerek a Krkonoš” jsme si opět pro první etapu zopakovali „kořenovskou” variantu, se startem u domu Horské služby v Horním Polubném a jízdou na Smědavu, Jizerku a Harrachov na Staropackou boudu. Tentokrát byla i docela solidní účast. Jelo nás celkem patnáct běžkařů.

Druhá etapa vedla tradičně od Staropacké boudy na Dvoračky. Odtud ........................???

23. ročník - 10. a 11. února 2001

Třiadvacátý ročník, byl očekáván s obavami o stav a množství sněhové pokrývky. Těsně před konáním přejezdu, v noci z pátku na sobotu, se po citelném ochlazení rozbředlý sníh změnil na tvrdý firn, místy až se zledovatělým povrchem. I když se z počátku na akci chystalo více lidí, sešlo se nás v sobotu na staropackém nádraží celkem jedenáct.

Před osmou hodinou vystupujeme v Kořenově z vlaku a stoupáme pěšky do Horního Polubného, kde je start I. etapy. V 8:35 hodin se vydáváme lesní cestou směrem na Smědavu. Restaurace je však ještě zavřená a proto znovu nazouváme běžky a jedeme směrem k Jizerce. Zastavujeme se v bufetu na Promenádě. Specialitou jeho majitele je, že cenu za občerstvení si určuje sám zákazník. Občerstveni vyjíždíme po docela dobře upravené stopě směrem na Mořinu. Skupina „bruslařů”, která je podstatně rychlejší, nám ujela již na prvním kilometru a občerstvuje se na Pyramidě. My ostatní se zastavujeme na občerstvení v restauraci Pod Bukovcem.

Následuje kdysi obávaný sjezd jižním svahem Bukovce do údolí řeky Jizery. Tentokrát na nás však pod Bukovcem čeká jiné a dost nepříjemné překvapení. Poměrně rychlá stopa za jednou ze zatáček náhle končí pod hromadou sněhu, kterou sem navršil řidič buldozeru při vyhrnování lesní cesty, což mělo za následek i několik nepříjemných pádů. Vyhrnutá asfaltová cesta je od tohoto místa prakticky nesjízdná. Tak nás čeká dlouhý pěší pochod, až na konec Harrachova, zpestřený pouze krátkou zastávkou ve formance hotelu Karolínka. Od Rýžoviště máme před sebou dlouhý výstup na Studenov a proto zde mažeme na stoupání. Ze Studenova pak následuje nejhezčí a nejrychlejší úsek cesty, po dobře upravené stopě, až nad Staropackou boudu. Na chalupu přicházíme lesem (opět s lyžemi v rukou) v 17:20 hodin. Zde také končí I. etapa přejezdu.

Dobře odpočati po večerním posezení na Staropacké boudě, zahajujeme v neděli před desátou hodinou II. etapu. Je krásné slunečné počasí, modrá obloha a na teploměru -3°C. Čtyřčlenná rychlejší skupina si vybíhá zabruslit na dobře upravené stopy harrachovské magistrály. My ostatní vynášíme lyže k Ručičkám, odkud po Kládové cestě, přes Krakonošovu snídani, přicházíme na Voseckou boudu.

Po krátkém poledním odpočinku následuje jízda k rozcestí u pramene Labe. Přesto že jedeme po nově zřízené a dobře značené Krkonošské lyžařské cestě, její povrch je zcela neupraven a rozšlapán od bot pěších turistů. U mohyly Hanče a Vrbaty na Zlatém návrší dosahujeme nejvyššího bodu naší cesty - 1411 m.n.m. Odtud pokračujeme dlouhým sjezdem po Masarykově horské silnici na Horní Mísečky. Zde se zastavujeme na polévku v bufetu Jilemnické boudy a po upravených běžeckých stopách přijíždíme na Rovinky.

Zbývající část cesty je již dost chudá na sníh o to však bohatší na úseky s ledovým povrchem. Do cíle na Benecku přijíždíme asi v 15:40 hodin.

24. ročník - 16. a 17. února 2002

Tohoto roku, v době konání lyžařského přejezdu, nebyl v Jizerských horách sníh téměř žádný a ani v Krkonoších ho nebylo mnoho. Proto jsme i první etapu museli uspořádat v Krkonoších.

V sobotu jsme nevystoupili v Kořenově, jak bylo původně plánováno, ale vlakem jsme dojeli až na konečnou zastávku do Harrachova. Tam jsme využili místního skibusu, který nás dovezl dolů do Harrachova neboť silnice byla pro lyžaře nesjízdná. Podél potoku Kamenice jsme vystoupali na Harrachovskou magistrálu, kde již bylo možno nazout lyže a pokračovat k Vosecké boudě. Odtud jsme pokračovali k rozcestí u pramene Labe, kde jsme se rozdělili. Jedna skupinka sjela nejkratší cestou na Dvoračky, ostatní pokračovali ke Sněžným jámám a odtud teprve ke Dvoračkám. Tady se opět obě skupiny spojily a společně dojeli na Staropackou boudu.

Ráno cesta pokračovala tradičně ke Dvoračkám a dále ......................???

25. ročník - 22. a 23. února 2003

Jubilejní pětadvacátý ročník lyžařského přejezdu Jizerských hor a Krkonoš se po delší době opět vydařil. Uskutečnil se za účasti osmnácti startujících. Po oba dva dny bylo slunečné ale mrazivé počasí a téměř stále se jelo po dobře upravených běžeckých stopách.

První etapa vedla z Horního Polubného na Smědavu. Odtud po značně frekventované Liberecké promenádě pod Bukovec. Dále následoval dlouhý sjezd do Martinského údolí, výstup k zastávce ČD a znovu sjezd do Harrachova. Po tradiční zastávce ve formance hotelu Karolínka následovala opět jízda po harrachovských běžeckých tratích a po Nové Janově cestě na Studenov a Staropackou boudu v Horní Rokytnici nad Jizerou.

Druhá etapa vedla od Staropacké boudy přes Dvoračky na Zlaté návrší, se sjezdem k Horním Mísečkám. Odtud, rovněž po upravených stopách, na Rovinky a Benecko kde byl cíl celé akce.

Délka první etapy: cca 35 km, délka druhé etapy cca 32 km.

26. ročník - 14. a 15. února 2004

V roce 2004 se této tradiční lyžařsko turistické akce zúčastnilo třináct startujících. Začátek první etapy byl tentokrát pozměněn a tak se startovalo v Josefově Dole nad nádražím. Trasa vedla zpočátku lesní cestou k osadě zvané Peklo. Tam začínají upravované lyžařské stopy. Po nich se jelo kolem Knajpy Kasárenskou cestou na Smědavu a po Promenádní cestě na Jizerku. Dále do Martinského údolí a přes Harrachov na Staropackou boudu v Horní Rokytnici nad Jizerou. Počasí tentokrát účastníkům přejezdu moc nepřálo. Foukal chladný vítr a viditelnost byla místy sotva na padesát metrů. Navíc noční déšť a mráz vytvořily na sněhu ledovatý povrch. To opravdu nebyly ty nejideálnější podmínky pro lyžařskou turistiku.

Druhý den se účastníci akce rozdělili. Někteří využili dobře upravené lyžařské stopy v okolí Staropacké boudy. Hlavní skupina pak vyjela ke Dvoračkám. Odtud po upravovaných lyžařských cestách na Rezek. Potom dále po hřebeni nad Vítkovicemi, nad Křižlicemi a Roudnicí až do Hrabačova k vlaku.

27. ročník - 19. a 20. února 2005

Dvacátý sedmý ročník přejezdu Jizerek a Krkonoš se uskutečnil za výborných sněhových podmínek a poměrně slušného počasí. Na staropackém nádraží se v sobotu ráno sešlo celkem deset účastníků této akce, kteří přes Železný Brod a Tanvald odjeli na zastávku Jiřetín. Následoval pěší pochod k osadě Mariánská Hora. Odkud již vedou upravované běžecké stopy. Skupina se potom vydala na lyžích přes Mariánskohorské boudy a Knajpu, na Smědavu. Po krátkém občerstvení pokračovala cesta kolem Pytláckých kamenů na Jelení stráň a po přejezdu zamrzlé hraniční řeky Jizery polskou stranou Jizerských hor na zastávku ČD Harrachov. Další, již tradiční zastávkou byla tak zvaná Formanka u hotelu Karolína v Harrachově. Na Staropackou boudu dorazila celá skupina až kolem devatenácté hodiny.

V neděli bylo nejprve pořízeno několik dokumentárních snímků před Staropackou boudou kde v té době leželo 165 cm sněhu. Po deváté hodině se skupina vydala přes Ručičky na Dvoračky. Odtud potom dosti namáhavým výstupem do sedla Lysé hory a na Zlaté návrší. Následoval dlouhý sjezd po Masarykově horské silnici na Horní Mísečky a po dobře upravených běžeckých stopách na Rovinky. Dále přes Křížovky do Vrchlabí, kam účastníci přejezdu dojeli kolem šesnácté hodiny.

Hodnocení akce tentokrát neproběhlo ve Staropacké sokolovně, kde tehdy nebylo možno uložit lyže, ale v Pivovarské hospůdce „Na lajně”.

28. ročník - 11. a 12. února 2006

Této lyžařské akci předcházelo několikadenní vydatné sněžení. Den před plánovaným odjezdem, když rozhlas oznámil že provoz na trati z Tanvaldu do Harrachova je pro sněhovou kalamitu zastaven, rozhodli jsme o změně trasy první etapy. Namísto do Harrachova, kde měl být start, pojedeme vlakem přímo do Rokytnice nad Jizerou a od zastávky „U Kroupů” skibusem do Horní Rokytnice. Tam na nás čekalo první nemilé překvapení. Běžecké tratě, které mají začínat u kapličky a vést buď na Studenov nebo kolem Staropacké boudy k Ručičkám, nejsou zatím ještě strojně upraveny. Navíc se nám čerstvý sníh nepříjemně lepí na skluznice. Na Staropackou boudu proto přijíždíme až před jedenáctou. Mírně posvačíme, odložíme baťohy a v poledne, jen tak nalehko, vystoupáme na Ručičky. Kládovou cestou pokračujeme na Krakonošovu snídani a odtud mírným, ale dlouhým sjezdem kolem Mumlavy až na druhý konec Harrachova. Zde, ve formance hotelu Karolína, si jako již tradičně dopřejeme zasloužené občerstvení. Odpočati přicházíme již za šera, k dolní stanici lanovky. Odtud po závodních běžeckých tratích, přijíždíme na Novou Janovu cestu, která nás dovede jižním svahem Čertovy hory na Studenov. Následuje již jenom sjezd hlubokým prachovým sněhem dolů ke Staropacké boudě, kde nás již netrpělivě očekává naše doprovodná kuchařka Květa Nýdrlová s dobrou zelňačkou. Jizerské hory jsme letošní rok, z důvodu nejisté dopravy sice vynechali, ale i tak všech jedenáct účastníků této akce ujelo na běžkách poctivých osmadvacet kilometrů. Navíc za vytrvalého sněžení a místy i po neupravených stopách.

Druhý den ráno se počasí podstatně vylepšilo. Na teploměru je -7°C a téměř modrá obloha. Nejprve se na druhou etapu řádně posilníme a před desátou hodinou již opět stoupáme ke Dvoračkám, kde je třeba doplnit tekutiny. Odtud potom desetičlenná skupina stoupá na Zlaté návrší, kde se však mezitím opět zatáhlo a pěkně to profukuje. Odměnou za náročný výstup je ale dlouhý sjezd k Horním Mísečkám. Následuje jízda po běžeckých tratích směrem na Benecko a Velbloudí cestou přes Křížovky až do Vrchlabí, kde je cíl druhé etapy. Ta měřila téměř třicet kilometrů.

Po návratu vlakem do Staré Paky proběhlo opět v Pivovarské hospůdce „Na lajně” závěrečné hodnocení.

29. ročník - 17. a 18. února 2007

V pátek, den před touto akcí, napadlo v Krkonoších asi deset centimetrů nového sněhu, který přes den zvlhnul. Ranní teploty v sobotu se však pohybovaly pod bodem mrazu, takže na běžeckých tratích byl sníh tvrdý a ostrý, na kterém žádný vosk dlouho nevydržel.

Tentokrát se nám konečně podařilo uskutečnit, alespoň částečně, program minulého ročníku a to navštívit polskou část Jizerských hor, kde jsou vynikající upravované běžecké tratě.

Na zastávku ČD Harrachov jsme přijeli již před osmou hodinou v počtu čtrnácti běžkařů, z toho šest „nováčků”. Pořídili jsme si tradiční fotografie před startem a vydali se k nedalekému hraničnímu přechodu pro pěší. Tady jsme nazuli lyže a odjeli směrem na Jakuszyce. Na prvním rozcestí jsme se rozdělili na dvě skupiny. První, jen dvoučlenná, skupinka odjela přímo k osadě Orle, ostatní pokračovali k lyžařskému stadiónu v Jakuszycích. Odtud po běžeckých tratích s novými výhledy na polskou stranu hor do osady Orle. Po malém občerstvení v tamní hospůdce, podél levého břehu Jizery jsme se vrátili na zastávku Harrachov a pěšky došli do formanky hotelu Karolínka v Harrachově, kde se obě skupiny opět setkali. Cesta pokračovala po běžeckých tratích pod Čerťákem a po Nové Janově cestě na Studenov a Staropackou boudu. Večer následovalo tradiční posezení na chalupě, tentokrát zpestřené zpěvem s doprovodem kytary.

Ráno akce pokračovala přejezdem Krkonoš. Trasa vedla od Staropacké boudy ke Dvoračkám a po doplnění tekutin pokračovala výstupem k Růženčině zahrádce a přes Harrachovy kameny na Zlaté návrší a Horní Mísečky. Dále na Rovinky a Velbloudí cestou do Vrchlabí kde byl přejezd Krkonoš úspěšně zakončen.

Zkodnocení celé akce proběhlo, jak je již poslední dobou zvykem, ve staropacké hospůdce „Na lajně”.

30. ročník - 16. a 17. února 2008

Jubilejní třicátý ročník lyžařského přejezdu Jizerských hor a Krkonoš, který byl v tomto roce uspořádán v rámci oslav 650 let obce Stará Paka, jsme dlouho a pečlivě připravovali. Předpokládali jsme, že bude téměř přesnou kopii, dnes již historického, prvního ročníku, který jsme uskutečnili 3. a 4. března 1979.

Proto jsme s obavami sledovali vývoj počasí a hlavně stav a kvalitu sněhové pokrývky. Po znepokojujících zprávách o masivním odvážení něhu z lyžařské magistrály Jizerských hor, za účelem vybudování běžecké tratě Světového poháru ve Vesci u Liberce a po zjištění špatného stavu lyžařských tratí v nižších polohách Krkonoš, naše obavy ještě sílily.

Všechno se však vyjasnilo po návratu Jarky Nypla z průzkumné cesty po Jizerkách, kde zjistil že lyžařské trasy jsou celkem v pořádku, takže alespoň I. etapu bylo možno uskutečnit podle předem naplánovaného programu.

V sobotu ráno se nás na nádraží ve Staré Pace sešlo celkem 14. Společně jsme jeli vlakem do Liberce a odtud autobusem do Bedřichova, kde byl start I. etapy.

Podle propozic jsme se vydali po trase: Bedřichov – Nová louka – Kristiánov – Rozmezí – Čihadla – Knajpa – Kasárenská silnice – Hraniční cesta – Bufet – Jizerská silnice a přes hraniční most do Polska. Přes osadu Orle jsme se po polských lyžařských stopách vrátili zpátky do Čech a dojeli až na železniční zastávku Harrachov. Odtud jsme již, pro nedostatek sněhu, museli jit „po svejch” až na Staropackou boudu do Horní Rokytnice nad Jizerou. Tam jsme dorazili již za tmy, krátce před 19 hodinou.

Čekala na nás příjemně vyhřátá chalupa s výbornou polévkou, gulášem a malým překvapení v podobě „Pamětního listu” pro každého účastníka přejezdu.

O toto zázemí se zasloužila Květa Nýdrlová, Olina Šmejcová a Jarka Nypl, který nám dokonce přišel naproti až do Harrachova na železniční zastávku, neboť trasu I. etapy si projel s předstihem již ve středu 13.2.2008 jako již zmíněnou průzkumnou cestu. Všem třem za přípravu příjemného prostředí velice děkujeme.

Pro druhou etapu v neděli 17.2.2008 jsme měli v plánu vystoupat na vrcholky Krkonoš a po nich přejet až do Špindlerova Mlýna. Bohužel, pro špatnou kvalitu sněhu na hřebenech, (zledovatělý povrch), jsme byli nuceni trasu pozměnit.

Z chalupy jsme vyjeli v 10:00 hodin na Ručičky a Kládovou cestou na Krakonošovu snídani. Dále na rozcestí „Na pastvině” pod Voseckou boudou a po harrachovské lyžařské magistrále na, dnes již bývalou, celnici. Po mezinárodní silnici jsme přešli do nedalekého polského lyžařského střediska Jakuszyce. Odtud, opět po upravených polských lyžařských stopách, jsme všichni šťastně ve 14:15 hodin dorazili do cíle druhé etapy přejezdu, který byl tentokrát mimořádně na železniční zastávce v Harrachově.

Po krátkém zhodnocení v restauraci u harrachovské zastávky, při čekání na vlak, jsme se shodli na tom že letošní jubilejní přejezd se opět vydařil. Všichni byli velice spokojeni, neboť po oba dny jsme měli krásné, slunečné, mrazivé a opravdu zimní počasí. Další podrobné vyhodnocení jsme uskutečnili až ve Staré Pace v útulné Pivovarské hospůdce „Na lajně”. Hodnocení bylo tak důkladné, že jsme se tam zdrželi až do pozdních večerních hodin.

31. ročník - 14. a 15. února 2009

Po loňském jubilejním třicátém ročníku lyžařského přejezdu Jizerských hor a Krkonoš jsme v letošním roce započali již čtvrtou desítku těchto sportovních akcí. Protože přejezdu se chtějí aktivně zúčastňovat i dříve narození zakládající členové, připravili jsme trasy dvě. Vedle normální trasy pro zdatnější „lyžníky” i trasu zkrácenou.

První etapa 14. 2. 2009 – délka trasy asi 43 km

Ve Staré Pace na nádraží se nás ráno sešlo celkem devatenáct. Společně jsme se vydali vlakem ze Staré Paky do Kořenova a dva účastníci kratší etapy pokračovali dále až do Harrachova.

Zkrácená trasa vedla ze zastávky Harrachov k nedalekým polským hranicím. Odtud po zdejších běžeckých stopách, které tentokrát pro vytrvalé sněžení nebyly strojově upraveny, jsme dojeli až na Orle. Po krátkém občerstvení jsme se podél levého břehu Jizery vrátili zpět do Harrachova. Další zastávka byla až ve Vinárně pod Čerťákem, odkud je to na Staropackou boudu už jen přes kopec.

Start delší trasy byl v Horním Polubném. Tam jsme obuli lyže a pokračovali po trase: Horní Polubný, Knížecí cestou na Smědavu (12 km) a dále na Předěl (15 km). Přes prameny Jizery, kde jsme razili stopu místy až třiceticentimetrovou vrstvou nového sněhu, jsme přejeli do Polska. Polskou stranou jsme pokračovali přes chaty Górzystów (22 km) a Orle (27 km) zpět do Česka na železniční zastávku Harrachov (34 km). A protože letos byl dostatek sněhu i na silnici, mohli jsme po ní sjet na lyžích od zastávky ČD až do Harrachova.

V naší oblíbené hospůdce „Formance” (36,5 km) jsme načerpali trochu sil do poslední části trasy prvního dne, která nás dovedla až na Staropackou boudu v Horní Rokytnici nad Jizerou (43 km). Tam jsme dorazili již za tmy krátce po devatenácté hodině. Čekala na nás příjemně vyhřátá chalupa s výbornou polévkou a teplým čajem.

O toto zázemí se opět zasloužily naše manželky. Květě Nýdrlové tentokrát ochotně pomohly Jana Šepsová a Eva Pakostová. Všem třem za pohodlí, které pro nás připravily, velice děkujeme.

Druhá etapa 15. 2. 2009 – délka trasy asi 20 km

Pro tento den jsme po včerejší delší etapě zvolili tradiční a celkem odpočinkovou trasu přes Dvoračky do Hrabačova.

Z chalupy jsme se v 9:30 vydali na Ručičky (1,5 km) a přes Dvoračky (3,5 km) jsme Exkurzní cestou dojeli na Rezek (9 km). Zde jsme se zastavili na oběd a po něm jsme pokračovali po hřebenu podél silnice přes Roudnici a Křižlice až do Hrabačova (20 km). V cíli jsme byli krátce před šestnáctou hodinou.

Po oba dny jsme měli opravdu zimní mrazivé počasí s vytrvalým a vydatným sněžením a chvílemi i nepříjemným větrem. V krátkém zhodnocení při čekání na vlak jsme se však shodli na tom, že i přes tyto drobnosti se letošní přejezd opět vydařil a všichni byli velice spokojeni. Další podrobné vyhodnocení jsme uskutečnili až ve Staré Pace v útulné hospůdce „Na lajně”.

32. ročník - 20. a 21. února 2010

Pro 32. ročník jsme si opět připravili dvě trasy - jednu delší pro zdatnější lyžaře a druhou kratší pro ty, kteří si na náročnější trasu netroufnou.

První etapa 20.2.2010 - kratší trasa asi 28 km - delší trasa asi 43 km

Ve Staré Pace na nádraží se nás ráno sešlo sedmnáct. Společně jsme se vydali vlakem ze Staré Paky směrem na Železný Brod a Tanvald. Pět účastníků kratší etapy pokračovalo z Tanvaldu dále až do Kořenova. Zbylých dvanáct jelo do Lučan nad Nisou.

Krátká trasa začínala již na nádraží v Kořenově. Vlak nás totiž nedovezl až do Harrachova, jako tomu bývalo dříve. Podél železniční koleje jsme přijeli k Jizerskému viaduktu. Odtud, po čerstvě upravené stopě pocukrované čerstvým prašanem, jsme stoupali proti proudu řeky Jizery pod Bukovec a do osady Jizerka (9 km). Po krátkém zastavení v hospůdce „Na Jizerce” jsme opět sjeli do údolí Jizery a po hraničním mostě přešli do Polska. Restaurace v osadě Orle (12,5 km) byla již plná běžkařů a tak jsme si svůj „oběd” snědli venku a pokračovali směrem na Jakuszyce (17 km). U lyžařského stadiónu jsme přešli mezinárodní silnici E65 a podél ní jsme dojeli k bývalému hraničnímu přechodu a odtud pak po Staré celní silnici do Harrachova (21 km). Tam právě probíhalo mohutné dobývání sněhového hradu Harrachštejn. Následovala ještě jedna občerstvovací zastávka v „Šenku u soutoku” před výstupem na Studenov a po mírně dramatickém sjezdu lesem jsme kolem osmnácté hodiny dojeli na Staropackou boudu (28 km).

Začátek dlouhé trasy byl naplánován v Lučanech nad Nisou. Od železniční zastávky jsme se pěšky vydali po silnici směrem k rozhledně Bramberk (3,5 km). Na Bramberku jsme konečně obuli lyže a pokračovali po trase: Horní Maxov (4,7 km), rozhledna Slovanka (7 km), Josefův Důl (11 km). Zde se s námi rozloučil Jarka Nypl, kterému nebylo dobře po nedoléčeném nachlazení. Dále jsme pokračovali přes Mariánskohorské boudy (14 km) k protržené přehradě na Bílé Desné (16 km), kde bylo krátké zastavení s prohlídkou tohoto místa. Po upravených stopách jsme jeli dále přes Souš (18 km) a Vlašský hřeben (20 km) na Jizerku (21,7 km).

Tady jsme se zastavili na zasloužený oběd. Po načerpání nových sil jsme vyrazili po již známé trase přes Orle (25 km), Jakuszyce (29,5 km), Harrachov (36 km) na Staropackou boudu do Rokytnice nad Jizerou (43 km).

Tam jsme dorazili již za tmy. Čekala na nás příjemně vyhřátá chalupa s výbornou polévkou a teplým čajem. O toto zázemí se zasloužila Květa Nýdrlová, Jana Šepsová a Eva Pakostová. Všem třem musíme velice poděkovat za příjemné a vyhřáté prostředí Staropacké boudy, které pro nás připravily.

Druhá etapa 21.2.2010 – délka trasy asi 20 km

Tento den jsme měli v plánu dojet ze Staropacké boudy až do Staré Paky na sjezdovku. Pro silné odpolední sněžení a nedostatek času jsme od tohoto plánu upustili a zvolili již celkem tradiční a odpočinkovou trasu.

Druhé etapy se většinou zúčastňuje již menší počet lyžařů, než kolik jich absolvuje etapu první. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Z různých důvodů se muselo předčasně vrátit domů celkem pět lidí a tak stálo ráno na startu celkem dvanáct účastníků.

Z chalupy jsme se v 9:30 vydali na Ručičky (1,5 km) a přes Dvoračky (3,5 km) jsme Exkurzní cestou dojeli na Rezek (9 km), kde jsme se zastavili na oběd. Dále jsme pokračovali po hřebenu podél silnice nad Vítkovicemi přes Roudnici a Křížlice až do Hrabačova (20 km). Do cíle jsme dorazili před šestnáctou hodinou.

Nejstarším účastníkem 32. ročníku Přejezdu Jizerských hor a Krkonoš byl Hubert ŠULC (ročník 1930) ze Staré Paky, který bez problému absolvoval obě etapy a byl mu za to od pořadatelů akce udělen i pamětní list.

Celý víkend jsme měli pravé zimní počasí s teplotami pár stupňů pod bodem mrazu. V neděli jsme se na závěr dočkali i silného chumelení. Při krátkém zhodnocení v Hrabačově při čekání na vlak, jsme se však shodli na tom, že i přes některé drobnosti, se nám letošní přejezd opět povedl. Další podrobné vyhodnocení jsme uskutečnili až ve Staré Pace v útulné hospůdce „Na lajně”. Všichni účastníci byli velice spokojeni a těší se na další ročník Přejezdu Jizerských hor a Krkonoš 2011.

33. ročník - 19. a 20. února 2011

Letošního 33. ročníku lyžařského přejezdu Jizerských hor a Krkonoš se tentokrát zúčastnil rekordní počet běžkařů. Ve Staré Pace nás do ranního rychlíku nastoupilo celkem jedenadvacet a odjeli jsme tradičně přes Železný Brod do Tanvaldu.

Při obnovení vlakové dopravy z Kořenova do polské Szklarske Poreby na podzim loňského roku bylo zavedeno velice výhodné vlakové spojení. Ranní vlak odjížděl z Kořenova v 8:00 hodin a do Jakuszyc přijížděl již v 8:20 hodin. Avšak v novém jízdním řádu bylo toto rychlé spojení zrušeno. Museli jsme tedy v Tanvaldu téměř jednu hodinu čekat na další vlak, který nás dovezl do Harrachova. Zde jsme přestoupili na mezinárodní motorový vláček, kterým jsme na zastávku Jakuszyce přijeli až v 9:08 hodin.

Železniční zastávka Jakuszyce se nachází na nejvyšším bodě Novosvětského průsmyku ve výšce 890 m.n.m. v bezprostřední blízkosti lyžařského stadiónu. Zde začínají upravované běžecké stopy vedoucí zvlněnou krajinou polské části Jizerských hor.

První etapa 19.2.2010 - kratší trasa asi 30 km - delší trasa asi 37 km

Po tradičním společném fotografování před startem jsme v 9:20 hodin vyrazili do stopy. První tři kilometry jsme jeli společně, ale na rozcestí pod Cicha Równią jsme se rozdělili na dvě skupiny. Hlavní skupina pojede tzv. „dlouhou” a malá tříčlenná skupinka pojede tzv. „krátkou” trasu.

Začátek delší etapy

Do delší etapy jsme vyjeli severovýchodně směrem k lomu „Stanislaw” (5,8 km). Tady byla bohužel taková mlha, že nebylo vidět ani na 50 m a z nádherných výhledů na severní stranu Krkonoš nebylo nic. Protože v mlze nebylo vidět, jak stopa pokračuje dál, raději jsme se 800 metrů vrátili na křižovatku pod lomem a pokračovali podél hřebenu směrem na „Bialu Dolinu”. Krásným sjezdem jsme minuli křižovatku nad „Chatkou Robaczkou” (11,4 km) a sjeli až ke kolejím vedoucím do „Szklarske Poreby” (12,2 km). Cesta podél kolejí mírně stoupala kolem zbořenin správních budov kamenolomu (13,6 km). Po dalším 1,2 km jsme opustili profil železniční trati a začali stoupat zpět na křižovatku pod Cicha Równia (17 km). Dále nás čekaly 4 km pěkného sjezdu do polské osady „Orle” (21 km).

Začátek kratší trasy

Lyžníci druhé, pouze tříčlenné, skupinky měli původně naplánovanou tzv. „krátkou” trasu. Ale místo toho, aby se z rozcestí vydali nejkratší cestou po upravených tratích do osady Orle, vyrazili severním směrem, po neupravovaných cestách, až k horské chatě „Górzystów” (8,7 km). Občerstveni borščem a vynikajícími palačinkami s borůvkami pokračovali rovněž do osady „Orle”, kam ale přijeli od severu (13,7 km).

Zde jsme se opět spojili a v plném počtu 21 lyžníků společně pokračovali do Harrachova. Tam byla tradiční zastávka na oběd ve formance hotelu Karolína (29 km). Posilněni a odpočati jsme prošli pěšky městem a zastavili se u sněhového hradu Harrachštejn, který byl stejně jako před rokem vybudován na lyžařském stadiónu.

Od hradu nám zbýval již jen poslední, poměrně náročný, výstup bukovým lesem od Rýžoviště ke křížku na Studenově. Vidina pěkného sjezdu nás udržovala v dobré náladě a tak stoupání na hřeben pěkně odsýpalo. Bohužel, sjezd ke Staropacké boudě byl dosti náročný, neboť cesta lesem byla samý led a nedalo se na ní téměř zabrzdit.

Na chalupě nás opět očekávaly naše tradiční pečovatelky Květa, Eva a Jana, které nám, jako vždy, připravily vyhřátou chalupu, dobrou polévku a dostatek čaje na doplnění tekutin.

Při večerním posezení na chalupě, mimo pravidelného hodnocení první etapy, bylo také vzpomenuto památky nedávno zesnulého Mirka SUCHARDY, který býval častým účastníkem této sportovní akce.

Druhá etapa 20.2.2011 – délka trasy asi 30 km

Druhý den ráno se nikomu moc nechtělo opouštět vyhřátou chalupu, ale sluníčko a modrá obloha nás brzy vytáhly ven.

Trasa toho dne vedla od Staropacké boudy přes Ručičky (1,5 km) na Kládovku (2,4 km) a od Krakonošovy snídaně (7,8 km) na rozcestí pod Voseckou boudou (9,1 km). Dále po tratích „Terex” přes Novosvětský průsmyk (21,3 km) do Jakuszyc (22,5 km). Odtud jsme jeli už jenom po polských stopách na zastávku ČD v Harrachově (29,4 km) a v bufetu této zastávky jsme počkali na vlak směřující k domovu.

Nejstarším účastníkem 33. ročníku Přejezdu Jizerských hor a Krkonoš byl, stejně jako vloni, Hubert ŠULC (ročník 1930) ze Staré Paky. Jedinou lyžnicí mezi námi lyžníky byla Šárka MEJVALDOVÁ z Nové Paky. Oba dva bez problému absolvovali obě etapy.

Zakončení a závěrečné zhodnocení celé dvoudenní akce pak proběhlo až doma, v restauraci „Staropacká sokolovna”.

Zde naleznete grafické zobrazení tras prvního i druhého dne.

34. ročník - 3. a 4. března 2012

34. ročníku lyžařského přejezdu Jizerských hor a Krkonoš se tentokrát nezúčastnil tak velký počet běžkařů jako o rok dříve, ale i přesto nebyla účast špatná. Na Staropackém vlakovém nádraží se nás za ranního rozbřesku sešlo 13.

Pro letošní přepravu do Harrachova jsme zvolili trochu netradiční postup. Důvodem byl strach z vlaků přeplněných z Tanvaldu závodníky i diváky, kteří budou mířit na letošní 35. ročník Biegu Piastów v polských Jakuszycích.

Nastoupili jsme tady do spěšného vlaku a v 6:39 hodin odjeli ze Staré Paky do Martinic. Zde jsme přestoupili na osobáček do Jablonce nad Jizerou. V Jablonečku na nádraží jsme opustili služby ČD, přestoupili na autobus a v 8:02 odjeli do Rokytnice nad Jizerou na křižovatku ke Kroupům. Naposledy jsme přesedli na další autobus a v 8:13 odjeli do Harrachova ke sklárně.

Při letošním přejezdu jsme vynechali Jizerské hory a pohybovali jsme se jen v západních Krkonoších.

První etapa 3.3.2012 - delší trasa asi 22 km

Tradičně byly opět připraveny dvě trasy. Delší pro zdatnější lyžníky a kratší pro ty, kteří si na prvně zmiňovanou netroufají. V Harrachově (700 m.n.m.) po vystoupení z autobusu neleníme a po patřičné přípravě nastupujeme do stopy směr Mumlavský vodopád a proti proudu řeky Mumlavy postupně stoupáme na křižovatku Krakonošova snídaně (7,5 km, 1031 m.n.m.). Až na tuto křižovatku byla cesta pro obě trasy společná.

Pokračování delší etapy

Jako zdatnější nebo snad odvážnější lyžníci tady odbočíme doleva a ostře stoupáme kolem Vosecké boudy (10 km) k Tvarožníku (1322 m.n.m.) na státní hranici (10,5 km).

Voseckou boudu nemůžeme jen tak bez povšimnutí minout a zastavujeme se zde na krátké a drahé občerstvení. Na státní hranici pod Tvarožníkem část výpravy odbočí doprava a přes rozcestí Česká budka míří po verškách na Štumpovku. Zbytek odvážlivců plní plánovanou trasu, odbočuje doleva na polský vrchol Szrenica (11 km, 1362 m.n.m.). Po úchvatných slunečných rozhledech se vrací zpět přes Tvarožník a následuje první skupinu po státní hranici na křižovatku Česká budka (14 km). Dále jedeme doprava přes Labskou louku, křižovatku U čtyř pánů, Růženčinu zahrádku na Kotelské sedlo (17,5 km). Celá tato hřebenová trasa byla za slunečného počasí s nádhernými výhledy po celých západních Krkonoších.

Pak přišlo nutné zlo. Následoval nejnáročnější sjezd, tedy spíše sestup ke Štumpouce (18,7 km, 1140 m.n.m.). Odměnou za hrůzu při sjezdu ze sedla nám byl krásný sjezdík od Štumpovky na Ručičky (21 km). Ale samozřejmě až po občerstvení a odpočinku v příjemném prostředí hospůdky. Vzhledem ke kvalitě sněhu a tmě ve stopě jsme zbytek trasy na Staropackou boudu (22 km) již jen došli pěšky.

Pokračování kratší trasy

Na kratší trasu se letos vydal pouze Bohouš Nýdrle, který se rozhodl, že vyrazí přímo na Staropackou boudu pomoci děvčatům se zajištěním zázemí pro ostatní lyžníky.

Na Krakonošově snídani odbočil doprava a Kládovou cestou pokračoval na Ručičky (14 km). Z Ručiček pak sjel rovnou na Staropackou boudu (15,5 km, 825 m.n.m.).

Na chalupě nás opět očekávaly naše pečovatelky Květa Nýdrlová, Eva Pakostová, Jana Šepsová a Jitka Martínková, které nám, jako vždy, připravily vyhřátou chalupu, dobrou polévku a dostatek čaje na doplnění tekutin.

Při večerním posezení na chalupě jsme důkladně zhodnotili uplynulý den a na kutě jsme se odebrali až pozdě v noci.

Druhá etapa 4.3.2012 – délka trasy asi 15 km

Druhý den ráno se nikomu, stejně jako každý rok, nechtělo opouštět vyhřátou chalupu. Dlouho jsme také zvažovali kudy se vydáme na cestu. Nakonec jsme se rozhodli, že vzhledem ke zledovatělému povrchu a pokračujícím závodům v Polsku opustíme plánovanou trasu přes Terex do Jakuszyc a pojedeme podstatně jednodušší cestou do Harrachova.

Po vydatné snídani a tradičním společném focení jsme se vydali zpět na Ručičky (1,5 km). Dále jsme pokračovali v protisměru včerejší krátké trasy přes Kládovou cestu (2,4 km) na Krakonošovu snídani (7,8 km) a přímo do Harrachova (15,3 km). V Harrachově po obědě jsme nastoupili do autobusu směr Jabloneček a nakonec přestoupili do vlaku do Staré Paky.

Nejstarším účastníkem 34. ročníku Přejezdu Jizerských hor a Krkonoš byl, stejně jako vloni, Hubert ŠULC (ročník 1930) ze Staré Paky. Jedinou lyžnicí mezi námi byla nová účastnice Kateřina POUROVÁ z Nové Paky. Oba dva bez problémů absolvovali obě etapy.

Zakončení a závěrečné zhodnocení celé dvoudenní akce pak proběhlo až doma, v restauraci „Staropacká sokolovna”.

35. ročník - 23. a 24. února 2013

V letošním 35.ročníku přejezdu Jizerských hor a Krkonoš jsme se opět vrátili k nejčastějšímu začátku putování po Jizerských horách a Krkonoších. Tím místem byl Horní Polubný.

První etapa 23.2.2013 - délka trasy asi 40 km

Na vlakovém nádraží ve Staré Pace se nás ráno před rozedněním sešlo 15.

V 6:31 hodin jsme nastoupili do rychlíku přes Železný Brod a Tanvald a dojeli do Kořenova. Z nádraží v Kořenově jsme pěkně „po svejch“ vynesli lyže nad Horní Polubný, kde jsme ski nasadili a vyrazili do stopy po trase: Václavíkova studánka a Knížecí cestou na Smědavu (12 km). Dále vedla trasa přes křižovatku U Špalku (14,5 km), skálu Houba (17 km), Rybí loučky (18,5 km), Jelení stráň (21 km) na Jizerku (23 km). Po obědě na Jizerce jsme pokračovali přes polské Orle (26,5 km) a Harrachov (33 km) na Staropackou boudu do Rokytnice nad Jizerou (40 km).

I přes obavy, které jsme měli vzhledem k vydatnému sněžení v uplynulých pár dnech, byly hlavní stopy v Jizerských horách perfektně upraveny pro bruslení i klasiku. Pouze mimo hlavní trasu od křižovatky U Špalku přes Rybí loučky na Jizerku jsme se 9 km prošlapali sněhem po kolena. Tento úsek byl z celého letošního přejezdu nejnáročnější a byli jsme rádi, když jsme byli na Jizerce v teple Panského domu na obědě.

Na chalupě nás opět očekávaly naše pečovatelky Květa Nýdrlová, Eva Pakostová, a jeden pečovatel Bohouš Nýdrle. Všichni nám svým přičiněním připravili vyhřátou chalupu, dobrou polévku a dostatek čaje na doplnění tekutin.

Při večerním posezení na chalupě jsme důkladně zhodnotili uplynulý den a hlavně naplánovali trasu příštího dne. Na kutě jsme se odebrali až hodně pozdě v noci.

Druhá etapa 24.2.2013 – délka trasy asi 20,5 km

Stejně jako každý rok, se druhý den ráno nikomu nechtělo opouštět vyhřátou chalupu. Nedalo se však nic dělat a po vydatné snídani jsme vyrazili do stopy vstříc druhé etapě.

Do rána stoupla venkovní teplota nad bod mrazu a stále se oteplovalo. Dle večerní dohody jsme tedy nic neriskovali a vyrazili po dohodnuté trase: Ručičky (1,2 km), Dvoračky (3,2 km), Rezek (9 km), Roudnice (13 km) a podél silnice nad Křižlicemi jsme sjeli jak nejníž to šlo (18,3 km). Do Hrabačova (20,5 km) jsme již došli po silnici. Tam jsme ještě stihli jedno zasloužené pivko v garážové restauraci a pospíchali na vlak k domovu.

Nejstarším účastníkem 35. ročníku Přejezdu Jizerských hor a Krkonoš byl již tradičně Hubert ŠULC (ročník 1930) ze Staré Paky. Samozřejmě jsme měli mezi sebou i dvě lyžnice a to Šárku Haklovou a Štěpánku Zahradníkovou. Šárka i Hubert bez problémů absolvovali obě etapy letošního přejezdu. Štěpánka nás vzhledem k soukromým povinnostem opustila večer na chalupě a druhý den již nejela. Ale pevně věříme, že by i druhý den zvládla bez potíží.

Zakončení a závěrečné zhodnocení celé dvoudenní akce pak proběhlo až doma v restauraci „Staropacká sokolovna”.

Zde naleznete grafické zobrazení tras přejezdu.

36. ročník - 22. a 23. února 2014

Zima roku 2013/2014 byla velice hanebná. Sníh se vlastně neukázal ani do plánovaného datumu našeho „Přejezdu Jizerských hor a Krkonoš 2014”, kterým byl 22. únor 2014. Tento absolutní nedostatek sněhu, který nepamatují ani velcí pamětníci, se samozřejmě podepsal na všem co bylo naplánováno. Trasy obou dnů musely být na poslední chvíli přepracovány jako pěší, aby odpovídaly nesněhové situaci na našich horách.

My staropačtí lyžníci jsme museli nechat svoje „pérkýnka” doma a vydat se do zimních hor potupně v pohorách a s turistickými holemi jako obranou proti všude přítomnému ledu.

První den 22.2.2014 - délka trasy asi 14 km

Vzhledem k nově naplánované krátké trase byl posunut i odjezd ze Staré Paky.

Odjeli jsme vlakem ze staropackého nádraží v 8:31 hodin přes Železný Brod a Tanvald do Kořenova. V Kořenově jsme se zvěčnili na společné fotografii pro památku před nádražím a vyrazili na pěší pochod směr Staropacká bouda.

Trasa vedla z Kořenova do Martinského údolí (1,5 km) a stoupáním přes železniční zastávku Harrachov (3 km) do harrachovské hospůdky Formanky (5,6 km). Po obědě jsme pokračovali přes Mumlavský vodopád (8,6 km), Rejžoviště (9,7 km) a chatu Lesní zátiší (10,7 km). Zde se celá výprava rozdělila na několik menších skupin a každá skupinka se na Staropackou boudu vydala po své trase, která se jejím členům zdála nejlepší. Proto není jednoduché popsat samostatné trasy, ale všechny měly jedno společné. Všichni museli přes kopec na Staropackou boudu po trasách v délce od 2,5 km do 4 km.

V plánu bylo dorazit na Staropackou boudu ještě za světla. Bohužel, některým se tento plán nepodařilo splnit a po drobném bloudění setmělým a zledovatělým lesem dorazili na boudu až hodně za tmy.

Hlavní bylo, že jsme se všichni opět sešli a úbytek vyčerpaných sil rychle doplnili výbornou teplou polévkou a občerstvením připraveným na stolech našemi úžasnými opatrovatelkami Květou Nýdrlovou a Janou Šepsovou. Oběma „ďučatům” moc a moc děkujeme.

Druhý den 23.2.2014 - délka trasy asi 15 km

Ze Staropacké boudy jsme vyrazili přibližně kolem 10 hodiny. Lesem jsme vystoupali na hřebenovou cestu vedoucí ze Studenova na Ručičky (1,8 km). Z Ručiček (3,1 km) jsme tradičně pokračovali přes sjezdovky na Štumpovku (5,2 km), kde jsme se potěšili jedním lahodným pivkem.

Další postup do cíle etapy už nebyl náročný. Vedl pouze z kopce až do Jablonce nad Jizerou.

Ze Štumpovky (1140 m.n.m.) jsme sestupovali vpravo po červené do sedla pod Dvoračkami (5,8 km) (1128 m.n.m.) a dále stále z kopce přes Končiny (8,5 km) (779 m.n.m.) až do Jablonce nad Jizerou (14,9 km) (450 m.n.m.). Tady jsme v místní restauraci poskytli potěšení unaveným žaludkům něčím teplým a cestu ukončili ve vlaku na nádraží jednu minutu před odjezdem.

Vláčkem jsme pak s přestupem v Martinicích v Krkonoších dojeli do Staré Paky.

Nejstarším účastníkem 36. ročníku Přejezdu Jizerských hor a Krkonoš byl Jirka Sucharda (ročník 1938) z Roškopova.

Závěrečné zhodnocení celého dvoudenního „přechodu” pak proběhlo v restauraci „Staropacká sokolovna”.

Zde naleznete grafické zobrazení tras přejezdu.

37. ročník - 21. a 22. února 2015

Pro 37. ročník přejezdu Jizerských hor a Krkonoš byla zvolena trochu netradiční a za celou historii 36 ročníků přejezdů doposud ještě nejetá trasa z Jablonce nad Jizerou přes Kořenov na Staropackou boudu v Rokytnici nad Jizerou.

21.2.2015 se nás ráno na nádraží ve Staré Pace sešlo osm. V 6:35 hodin jsme vyjeli směr Jablonec nad Jizerou s přestupem v Martinicích v Podkrkonoší. Cílové nádraží jsme dosáhli dle jízdního řádu v 7:41 hodin.

Pěšky jsme se z nádraží vydali k dolní stanici místního lyžařského vleku „Kamenec” (1,2 km). Občerstvili jsme se jedním pivkem a nechali se vytáhnout na kopec.

Tady konečně začalo plánované lyžařské dobrodružství (0 km). Po hřebenu mírným stoupáním jsme vyjeli směr lyžařský areál Šachty ve Vysokém nad Jizerou (1,7 km). Zde jsme asi 15 minut počkali, až se k nám připojí Pavel Pilař, který jel přímo z roboty ze Železného Brodu. Tím se naše hlavní skupina rozrostla o devátého člena.

Z Šachet jsme pokračovali v naplánované trase sjezdem do Sklenařic (3 km) a kolem hospody Mexiko vystoupali na Tomášovy vrchy k Tomášovu kříži (4 km). Dále jsme sjeli na Červenkovy Rovně a opět ostře stoupali k chatě Na Perlíčku (5,7 km).

Nad chatou jsme se dostali na upravené lyžařské stopy, po kterých jsme pokračovali mírně zvlněným terénem k Chatě Hvězda pod rozhlednou Štěpánkou (8,4 km). To už jsme byli v Jizerských horách a čekal nás krásný sjezd do Kořenova (10 km).

Přešli jsme hlavní silnici Tanvald - Harrachov, posilnili se sušenkou a vydali se po hřebenu směrem na Horní Polubný. Stopa na polovině hřebenu nebyla žádná sláva, ale druhá půlka byla již pěkná a cesta nám rychle uběhla (12 km). Od kostela v Polubném jsme vystoupali na perfektní jizerské stopy pod Václavíkovou studánkou (13,3 km). Tady se ti nejrychlejší na chvilku zastavili a posečkali, abychom dále pokračovali v kompletní sestavě.

Další cesta nás vedla stále mírně do kopce přes Kobylu (15,2 km) až na Mořinu pod Bukovec (16,7 km). Již řádně vyhladovělí jsme v Boudě pod Bukovcem doplnili kalorie, pokecali a těšili se na sjezd do Martinského údolí. Posilněni obědem jsme nezapoměli tradičně potěšit i ducha hor (17 km) a frčeli z kopce kolem Jizerského viaduktu (22 km) až k mostu přes Jizeru v Krakonošově (23,7 km).

Zde jsme se vrátili do Krkonoš a čekalo nás téměř dvoukilometrové stoupání na nádraží Harrachov (25,4 km). Vzhledem k pokročilému času jsme rozhodli, že tradiční návštěvu ve Formance v Harrachově vynecháme, ale přesto se nám tříkilometrovou cestu pěšky po silnici absolvovat nechtělo. Přišlo nám tedy vhod, když se u nádraží objevilo větší taxi, které nás za 200,- Kč svezlo až k lanovce na Čerťák. O cenu jsme se všichni rozdělili a tak nás toto ošizení trasy ani nepřišlo draho.

Tímto svezením se nám podařilo trochu dohnat čas. Proto jsme se rozhodli, před závěrečným stoupáním, trochu dohnat vypocené tekutiny a stavili jsme se v hospodě „U Krtka” na pár pivek.

Začalo se šeřit, tak jsme rychle dopili a vyrazili na poslední stoupání na Studenov (35,5 km). Ze Studenova jsme nesjížděli tradičně ke Kostelní cestě, ale odbočili jsme doleva a po hřebenové cestě jsme jeli až na křižovatku nad boudou. K boudě jsme pak sjeli po zadní cestě. Všem se tato cesta zdála lepší a bezpečnější a na boudu jsme dorazili bez problémů (38 km).

Na boudě proběhlo tradiční vítání, oslava i zhodnocení. Zde jsme se konečně také sešli i s lyžníky, kteří jeli kratší trasu. Ta vedla po stejné trase jako ta delší, ale pouze z Horního Polubného. V této skupině byli čtyři lyžníci včetně nejstaršího člena letošního ročníku Jirky Suchardy (ročník 1938). Další byli Pavel Červený, Petra Tomešová a nejmladší lyžník Roman „Piskoř” Tomeš (10 let).

Bouda byla krásně vyhřátá, byla navařená vynikající polévka a připravené jiné masné i tekuté laskominy. O to vše se nám postarali naši strážci boudy, jmenovitě Květa Nýdrlová, Jana Šepsová, Eva Pakostová, Bohouš Nýdrle, Jarka Nypl a Petr Pakosta. Všem moc a moc děkuji, že pro nás vytvořili toto zázemí.

Večer jsme se také rozhodli, že druhý den se na sebe nebudeme vázat a trasu si určí jednotlivé skupinky sólově.

Druhý den proto nebudu dlouze popisovat. Trasy jednotlivých skupin byly dle dodatečného zjištění v délkách od 10 do 15 km.

Závěrečné zhodnocení celého Přejezdu 2015 jsme provedli v Hospůdce na Lajně.

Nejstarším účastníkem byl Jirka Sucharda - ročník 1938.

Nejmladším účastníkem byl Roman „Piskoř” Tomeš - 10 let.

Zde naleznete grafické zobrazení tras přejezdu.

38. ročník - 27. a 28. února 2016

Zimní sezóna 2015-2016 je na sníh velice skoupá, stejně jako ta loňská. Letos je to však ještě horší. Kde není umělé zasněžování, není možné provozovat zimní radovánky a to ani ve vyšších polohách hor.

Přesto jsme se i letos rozhodli uspořádat tradiční Přejezd Jizerských hor a Krkonoš. Těmto sněhovým podmínkám odpovídala i naplánovaná trasa, se kterou se tato akce změnila pouze na Přejezd Krkonoš.

38. ročník Přejezdu jsem tradičně zahájili na vlakovém nádraží ve Staré Pace. Tam se nás v ranních hodinách sešlo šest. Vlakem jsme v 6:31 odjeli do Semil, kde jsme se pěšky přesunuli na autobusové nádraží a čekali na autobus směr Benecko. Během čekání na náš spoj přijel od Jičína autobus a z něho vystoupil Martin Pilař. Tak nás bylo „sedm statečných“. V 7:25 jsme nastoupili do našeho autobusu a vyrazili na Benecko.

Na vršku Benecka, (865 m.n.m.) na zastávce u hotelu Kubát, jsme vystoupili v 8:31 a pěšky stoupali ke zdejším běžeckým lyžařským tratím. (915 m.n.m.). Na tratích jsme byli asi v 8:40. Naším velkým překvapením byly krásně upravené stopy a sluníčko nad hlavou. Očekávali jsme zelenou cestu, podmračeno a pěší túru někam až k Horním Mísečkám. Srdíčka nám poskočila, s radostí jsme se přezuli do treter, zaklekli do bloků a asi v 8:50 vystartovali vstříc výzvám prvního dne přejezdu.

První den 27.2.2016 - délka trasy asi 20,5 km

Z Benecka (0 km, 865 m.n.m.) jsme tedy vyrazili klasicky přes Rovinku (2.4 km), hospodu U piráta (3.2 km), Třídomí, sjezdovku Labská (7.2 km) na Horní Mísečky (9.3 km, 1032 m.n.m.). Sluníčko svítilo, ale asi v půlce cesty se začaly objevovat první mráčky a pomalu se začínalo zatahovat.

Dorazili jsme na Mísečky. V Jilemnické Boudě jsme si dali polévku, trochu zrzavého moku a odpočinuli si před náročným stoupáním po Masarykově horské silnici k Vrbatově boudě. Posilněni a odpočinuti jsme před boudou nafotili společný snímek a asi v 11:50 vyrazili do "stěny". Masarykovou silnicí jsme stoupali asi 4 km. Ti poslední dorazili na Vrbatovku kolem 13:15, zatím co „Závoďáci“ už byli v teple boudy a měli za sebou polévku. Nedalo se nic dělat, stejně museli počkat na ty pomalejší, abychom dál pokračovali společně.

Už během stoupání se nebe zatahovalo a začal se zvedat vítr. Ve 14:20 jsme opustili vyhřátou boudu a venku zjistili jak rychle se počasí dokáže změnit. Za zesilujícího větru jsme vyrazili od Vrbatovy boudy (13.8 km, 1392 m.n.m.) kolem Mohyly Hanče a Vrbaty k Harrachovým kamenům. Na hřebenu už byl vítr tak silný, že méně stabilní lyžníky vystrkával ze stopy. Rozhodli jsme, že plánovanou trasu po vrškách hor, přes Voseckou boudu, zrušíme a nejkratší cestou sestoupíme ke Dvoračkám. Jak řekli, tak učinili. Kolem Harrachových kamenů (1421 m.n.m.) jsme pokračovali k Růženčině zahrádce a sjeli do Kotelského sedla (16.2 km,1320 m.n.m.). Tady jsme zuli ski a začali sestupovat ke Dvoračkám „po svejch“. Dva stateční bratři Pilařovi na perkýnkách traverzovali jihovýchodním úbočím Lysé hory a k pěšákům se připojili nad lesem, asi v půlce cesty. Po náročném a prudkém sestupu jsme dorazili ke Dvoračkám. (17.2 km, 1140 m.n.m.) V hotelu Štumpovka jsme si dopřáli kus žvance a trochu krkavé zrzavé vody.

Vědomi si toho, že nás čeká už jenom posledních 3.5 km sjezdu, jsme z hospody nepospíchali a dostatečně čerpali teplo z vyhřáté boudy. Nakonec se čas nachýlil, my zaplatili outratu, před boudou nafotili konečně kompletní společný snímek všech účastníků Přejezdu a asi v 16:40 vyrazili na Staropackou boudu.

Sněhu znatelně ubylo a při sjezdu jsme museli občas dávat pozor na vystupující kameny. Naproti tomu sjezdovky, které byly uměle vysněženy, byly tak tvrdé a zledovatělé, že při pomalém přejezdu se na nich prakticky nedalo udržet a svah začal táhnout bokem dolů. Prostě se muselo sjezdovky přefrčet jak nejrychleji to šlo. Na tuto neznalost doplatil vedoucí výpravy Vašek Šeps, který po perdeli začal mizet svahem dolů a už se loučil se zbytkem výpravy. Nakonec se mu podařilo zastavil, horko těžko se vyhrabat zpět do stopy a na Ručičkách dohnat výpravu. Tento výkon si na Ručičkách (19.2 km, 965 m.n.m.) zasloužil odměnu všem lyžníků v místním kiosku.

Posledním úsekem byl více něž kilometrový sjezd z Ručiček ke Staropacké boudě (20.5 km, 825 m.n.m.) kam jsme dorazili asi v 17:15 hodin a ještě za světla.

Na vyhřáté boudě jsme byli přivítáni osazenstvem chalupy: Květou a Bohoušem Nýdrlovými a Evou a Petrem Pakostovými. Byla nám nabídnuta výborná polévka a horký čaj, čemuž jsme nemohli odolat. Po oficiálním přivítání mohlo začít hodnocení uplynulého dne, které se protáhlo do pozdních nočních hodin.

Druhý den 28.2.2016 - délka trasy asi 10 km

Opět, vzhledem k problémům se sněhem v nižších polohách, jsme při večerním plánování zvolili nejkratší trasu a to ze Staropacké boudy přes Studenov přimo do Harrachova. Ráno se nikomu nechtělo moc vstávat z pelechu. Ono také nebylo proč pospíchat. Naplánovaná trasa měřila pouze 10 km a více než dvě třetiny byly po rovině a nebo z kopce.

Po snídani, poděkování za poskytnuté přístřeší a rozloučení, jsme vyrazili, zkratkou nad Staropackou boudou, na hřebenovou cestu mezi Ručičkami a Studenovem (930 m.n.m.). Po této cestě jsme pak pokračovali přes Studenov (3 km, 935 m.n.m.) na Odbočku k Bláznivé bábě (4.6 km, 975 m.n.m.). Cestou bylo místy tak málo sněhu, že na povrch vystupovaly i malé kamínky a museli jsme dávat dobrý pozor kudy jedeme a kličkovat po cestě. Z Odbočky jsme pak už jeli z kopce Janovou cestou po cyklotrase K4 a K4A do Harrachova. Během sjezdu bylo na cestě tak málo sněhu, že po několika špónách ze skluznice od vystupujícího štěrku jsme ski zuli a asi 500 m museli přenášet. Spodní úsek jsme nakonec s mírnými obtížemi přejeli až do Harrachova (665 m.n.m.).

Závěrečné zhodnocení jsme provedli v Pivnici U Krtka v Harrachově pod sjezdovkami. Závěrečnou řeč pak pronesl náš letošní maskot „Myšák Eleveňák“. Úplným závěrem pak byla cesta vlakem z Harrachova do Staré Paky, kde jsme se rozloučili.

Na závěr bych chtěl poděkovat hlavně osazenstvu Staropacké boudy, jmenovitě Květě a Bohoušovi Nýdrlovým i Evě a Petrovi Pakostovým, za zázemí na Staropacké boudě a pohoštění, které pro nás připravili.

Nejstarším účastníkem byl Vašek Šeps - ročník 1962.

Nejmladším účastníkem byl Petr Vancl - ročník 1975.

Zde naleznete grafické zobrazení tras přejezdu.

39. ročník - 18. a 19. února 2017

V únoru roku 2017 bylo dostatek sněhu pro uspořádání našeho Přejezdu Jizerských hor a Krkonoš. Bohužel na termín 18.2.2017 byla z ledna mimořádně přesunuta Jizerská padesátka a pořadatelé by nás nepustili do jizerských stop. Proto se náš přejezd omezil stejně jako v předchozím roce na "Přejezd Krkonoš 2017".

Dle předem zveřejněného plánu jsme se ráno 18.2.2017 sešli na staropackém vlakovém nádraží a v 6:34 hodin odjeli přes Kunčice nad Labem a Vrchlabí do Špindlerova Mlýna. Tam jsme dorazili dle jízdního řádu v 7:54 hodin. Zde jsme měli 36 minut času na přestup na autobus, který nás doveze ke Špindlerově boudě. Ve vymrzlé a neútulné čekárně jsme se přezuli do lyžařských bot. Autobus odjel dle plánu v 8:30 a na místě před Špindlerovou boudou jsme byli v 8:52 hodin.

První den sobota 18.2.2017 - délka trasy asi 30,6 km

Vršky Krkonoš nás nepřivítaly zrovna přívětivě. Kolkolem byla celkem hustá mlha, že nebyla ze zastávky vidět ani Špindlerova bouda a za krk se snášela nepříjemná vlhkost. Vděčni jsme byli pouze za 5 cm nového prachového sněhu, který byl krásně měkký, přikryl nepříjemný led a hned jsme věděli, že se nám po něm perfektně pojede. Trochu jsme si zorganizovali své osobní věci, rozbalili ski, vyfotili společné startovní foto a vyrazili na plánovanou trasu.

Od Špindlerovy boudy (1200 m.n.m.) (0 km) jsme po krátké rovince na rozdejchání vystoupali k Petrově boudě (1280 m.n.m.) (2,1 km), která je sice nově postavena, ale hrubá stavba není zatím dokončena. Dále nás trasa vedla po vrstevnici s několika houpačkami kolem Ptačího kamene (1258 m.n.m.) (3,2 km) a následným lehkým sjezdem k Martinově boudě (1255 m.n.m.) (5 km). Zde jsme se dali dohromady a rozhodli se občerstvit v útrobách Martinovky. Restaurace byla prázdná, jen v koutě byla parta bodrých Moraváků. Slovo dalo slovo, vtipy lítaly vzduchem a vazba byla navázána. Ostatně s touto partou jsme se potkávali na dalších kilometrech až na Voseckou boudu. Každé setkání bylo vždy veselé až nás tváře od smíchu bolely.

Po odpočinku a občerstvení jsme se rozloučili s příjemným vyhřátým prostředím a vyrazili ven vstříc dalším kilometrům. Venku nás čekalo velké překvapení. Mlha se rozpustila, mraky se roztrhaly a začalo vykukovat sluníčko. Na Labskou boudu (1317 m.n.m.) (7,5 km) jsme již dorazili za pěkného zimního slunečného počasí. Sice jsme toho od Martinovky moc neujeli, ale času bylo dost a tak jsme se šli podívat dovnitř Labské boudy, zda tam pro nás nemají něco dobrého do krku. A co myslíte? Samozřejmě měli. Našli jsme volná místa a za naši odvahu při sjezdu k Labské boudě jsme se odměnili drahou zrzavou vodou a prohodili pár vtipných slov s Moraváky. Dlouho jsme se ale nezdrželi a pokračovali dál za lehce zhoršeného počasí stoupáním na rozcestí Labská louka (1371 m.n.m.) (9 km) kde jsme dosáhli nejvyššího místa letošního přejezdu. Tady začínala naše příjemnější část dnešní trasy, až do Harrachova to bude z kopce. Prvním úsekem byl dvoukilometrový mírný sjezd k Vosecké boudě (1250 m.n.m.) (11,2 km). Vosecká nás vcucla na jídlo a tekutiny a samozřejmě opět Moraváci. Ty už jsme viděli naposled, protože se vraceli zpět na Medvědí boudy. Dalším klesáním byl 2,5 km ostřejší sjezd do Krakonošovy snídaně (1038 m.n.m.) (13,5 km). Posledním sjezdem bylo mírné přes pět kilometru dlouhé klesání podél řeky Mumlavy až k Mumlavskému vodopádu (795 m.n.m.) (18,4 km). Dále jsme ještě asi 1,5 km kličkovali mezi domy Harrachova, abychom nemuseli zouvat lyže a pak až k Pivnici U krtka pod Čerťákem (672 m.n.m.) (20,6 km) jsme museli "po svejch".

Tady jsme věděli, že nás čeká nejnáročnější část dne a to hodně ostré stoupání Janovou cestou přes sjezdovku na Čertově hoře (944 m.n.m.) (25,3 km) až na Studenov (930 m.n.m.) (28,3 km). Poslední kilometry už byly jednodušší. Zhruba 1,3 km téměř po rovině nad Staropackou boudu (924 m.n.m.) (29,6 km) a poslední 1 km brodění sněhem skoro po kolena až na Staropackou boudu (825 m.n.m.) (30,6 km).

Na Staropackou boudu jsme dorazili kolem 19:30 hodin. Opět jsme byli přivítáni vyhřátou boudou a našimi opatrovníky Květou a Bohoušem Nýdrlovými, Evou a Petrem Pakostovými a Zdenou Straňákovou, kteří pro nás připravili perfektní zázemí s dostatkem jídla a tekutin. Do pozdních nočních hodin při zdhodnocení dne jsme rozhodně dehydratací netrpěli. Všem výše zmíněným moc a moc děkuji za jejich podporu a za vše ostatní, co pro nás připravili.

Druhý den neděle 19.2.2017 - délka trasy asi 18,6 km

Ráno 19.2.2017 jsme si trochu pospali a tak plánovaný odjezd v 9:00 hodin se rozplynul jako pára nad hrncem. Po snídani a poděkování za azyl jsme asi v 10:10 hodin vyrazili na nejčastější trasu druhého dne.

Od Staropacké boudy jsme stoupali Kostelní cestou na Ručičky (968 m.n.m.) (1,1 km) a dále přes sjezdovky na Dvoračky (1140 m.n.m.) (3,3 km). Na Dvoračkách jsme se pouze krátce zastavili venku na oddechnutí po dlouhém stoupání a pokračovali sjezdem do Sedla pod Dvaročkami (1025 m.n.m.) (4 km) a Exkurzní cestou směrem na Rezek (872 m.n.m.) (8,9 km). Na Rezku jsme se zastavili na oběd a na doplnění trošky těch podpůrných tekutin. Po obědě nás již nečekalo nic náročného.

Na trase jsme měli více méně kilometry po rovině a hodně klesání. Trasa nás vedla po hřebenu přes horní stanici lanovky Vurmovka (825 m.n.m.) (11,6 km). Dále podél silnice přes Roudnici (764 m.n.m.) (12,7 km), nad Křižlicemi (722 m.n.m.) (14,5 km), přes Jestřabí v Krkonoších (688 m.n.m.) (15,2 km) a následným dlouhým klesáním k Dolním Štěpanicím (510 m.n.m.) (18,6 km). Ve spodní části trasy byl sníh již hrubozrnný, rozměklý a promočený. Lyže se nám bořily, nejelo to ani z kopce a boty jsme měli promočené skrz na skrz. Největší úlevou pro nás nebylo dosažení cíle, ale přezutí do suchých botasek. Závěrečné 2,2 km do Hrabačova na vlak jsme z důvodu nedostatku sněhu absolvovali opět "po svejch".

Závěrečné zhodnocení celého Přejezdu jsme provedli v Hospůdce Na lajně ve Staré Pace.

Závěrem bych chtěl poděkovat hlavně osazenstvu Staropacké boudy, jmenovitě Květě a Bohoušovi Nýdrlovým, Evě a Petrovi Pakostovým a Zdeně Straňákové za zázemí na Staropacké boudě a pohoštění, které pro nás připravili. Samozřejmě také všem lyžníkům, kteří se Přejezdu zúčastnili a podpořili naši tradiční akci. Pevně věřím, že se jim projeté trasy líbily a svojí účastí podpoří i další jubilejní 40. ročník v roce 2018.

Zde naleznete grafické zobrazení tras přejezdu.

40. ročník - 17. a 18. února 2018

O víkendu 17. a 18.2.2018 uspořádal Oddíl Lyžování při TJ Sokol Stará Paka tradiční Přejezd Jizerských hor a Krkonoš. Vzhledem k tomu, že se jednalo o jubilejní 40. ročník, byla trasa naplánovaná tak, aby se co nejvíce podobala trase 1. ročníku z roku 1979.

Přejezd jsme tedy dle tradice odstartovali v Bedřichově. Začátek trasy jsme ale oproti 1. ročníku z důvodu probíhajících závodů souvisejících s Jizerskou padesátkou protáhli jinudy.

V sobotu 17.2.2018 ráno v 6:25 hodin se na staropackém nádraží sešlo 10 natěšených skijáků a v 6:31 hodin jsme odjeli vláčkem do Liberce. Tam jsme dle jízdního řádu opravdu dorazili v 7:56 hodin. Rychle jsme přeběhli na autobusové nádraží a ze stanoviště 19 odjeli v 8:10 hodin do Bedřichova. U stadionu jsme ještě chvilku počkali na dva zbývající účastníky zájezdu a překvapivě také na jednu čtyřnohou fenenku.

Na společné fotografii u stadionu v Bedřichově nás tedy bylo 12 lyžníků: Pavel „Berry“ Hakl, Šárka Haklová, Pavel Pilař, Petr Vancl, Tomáš Plíšek, Michal Fišera, Petr Hnízdo, Radek Fišera, Radim Karel, Aleš Janda, Jirka Šulc a fotící Vašek Šeps.

První den sobota 17.2.2018 - délka trasy asi 40,5 km

Jak jsem již psal výše, startovali jsme v Bedřichově (0 km). Trasa 1. ročníku vedla ze stadionu na Novou Louku, přes Kristiánov na Knajpu a tak dál... My jsme vyrazili kousek po silnici směrem ke Královce a vystoupali na turistické rozcestí Bedřichov - Háj (0,5 km). Zde jsme nazuli ski a vyrazili do stopy. Na dalším rozcestí Valešovka (1,3 km) jsme bohužel odbočili doprava a mírně stoupali. Tím jsme se dostali mimo plánovanou trasu, což jsme v té době netušili. Tímto stoupáním lesem jsme se dostali až na louku mezi rozhlednou Královkou a Prezidentskou chatou (2,1 km). Trochu jsme se rozkoukali, kde to vlastně jsme a vyrazili hřebenem po Jizerské magistrále a sjeli k rozcestí Štumpeho kámen (4,4 km). Tím jsme se dostali na původně plánovanou stopu a pokračovali dále po trase: hráz přehrady Josefův Důl (5,9 km), Hluboký potok (7,1 km), Kristiánovská cesta (9,7 km). Zde jsme se dostali na Jizerskou magistrálu a tím jsme vstoupili do historické stopy prvního ročníku. Odbočili jsme doprava a stoupali k rozcestí Rozmezí (11,4 km). Nejdelší stoupání prvního dne Přejezdu jsme měli za sebou a pokračovali mírným sjezdem na Čihadla (12,7 km) a po rovince na Knajpu (13,4 km). Tuto hospůdku jsme nemohli minout bez povšimnutí a tak jsme zašli dovnitř na sváču a doušek zrzavé vody.

Po občerstvení jsme dle plánu objeli horu Jizeru zleva a prudkým sjezdem klesli ke Smědavě (16,4 km) a dále pokračovali stoupáním k Bufetu (17,9 km). Zde se další občerstvení nekonalo. Tak jsme chvilku počkali, abychom se dali dohromady, odbočili doprava a po Promenádní cestě přes Bunkr (21,8 km) dojeli na Mořinu (23,4 km). U Bunkru jsme ještě byli svědky jedné trachtace. Na tomto rozcestí jsme se potkali s Yettim z Raspenavy, který jezdí po Jizerkách na běžkách do půl těla v krátkých kalhotech v ponožkách a v rukavicích. Ale vraťme se zpět na Mořinu na 23 kilometr. Zde jsme byli za polovinou trasy, tak jsme vnikli do Hospody na Jizerce na oběd a trochu těch zrzavých tekutin.

Občerstvení a odpočatí jsme opustili vyhřátou hospodu a vyjeli do druhé poloviny dnešního Přejezdu. Na Pralouce (23,7 km) na tradičním místě před sjezdem jsme nezapomněli odměnit Ducha hor a požádat ho, "aby nám i nadále přízeň zachovati ráčil". Pak nás čekal krásný sedmikilometrový sjezd Martinským údolím kolem Jizerského viaduktu (29 km) k mostu přes Jizeru (30,5 km). Přešli jsme most do Krakonošova a po červené turistické cestě vystoupali k Harrachovskému nádraží (31,7 km). Na nádraží jsme čekali na autobus do Harrachova, který nakonec nepřijel, protože píchnul. Další jel až za hodinu, tak jsme si objednali taxi a nechali se přes celý Harrachov dovést až k hospodě Lesní zátiší (38,1 km). Jelikož jsme to z Lesního zátiší na Staropackou boudu měli jen přes kopec, zašli jsme do lokálu na trochu krkavé vody a malinko jsme se tam zdrželi. Po občerstvení jsme vyrazili vpravo přes most do prudkého 1,1 km dlouhého stoupání a následně sjeli lesem na Staropackou boudu (40,5 km).

Na Staropacké boudě nás čekali naši kamarádi Květa a Bohouš Nýdrlovi, Zdena Straňáková, Eva a Petr Pakostovi. Ti pro nás připravili vyhřátou boudu a výbornou polévku na zahřátí. Po přivítání všech 12 účastníků na Staropacké boudě organizátorem Přejezdu Vaškem Šepsem a rozdání pamětních placek začalo hodnocení ujetých kilometrů a uplynulého dne, které se protáhlo do pozdních nočních hodin.

Druhý den neděle 18.2.2018 - délka trasy asi 14,8 km

V neděli 18.2.2018 ráno se samozřejmě z vyhřáté boudy nikomu nechtělo. Plánovaný start do druhého dne Přejezdu v 9:00 hodin se nepodařilo splnit. Do stopy jsme se po povinné společné fotografii dostali až po desáté hodině.

Hned na začátek nás čekalo náročné 1,1 km dlouhé stoupání na rozcestí Ručičky (1,1 km). Dále jsme pokračovali dalším 2,1 km dlouhým stoupáním až na Štumpovku. Po včerejší noci a tříkilometrovém stoupání jsme byli tak "vyčerpaní", že jsme nemohli odolat vyhřátému lokálu a museli jsme se potěšit zrzavou vodou. Po nahřátí a doplnění tekutin jsme vyrazili vstříc nejnáročnějšímu stoupání dnešního dne do Kotelského sedla (4,3 km). Následoval mírný přejezd na rozcestí U Růženčiny zahrádky (5,2 km) a pokračoval krátkým stoupáním na Harrachovy kameny (5,7 km). Tím jsme dosáhli nejvyššího bodu celého Přejezdu (1421 m.n.m.) a hned to oslavili ohnivou vodou z vlastních zásob.

Protože jsme byli opravdu nejvýš, tak další trasa až do Špindlerova Mlýna byla jen z kopce. Po rovince jsme dojeli na Vrbatovu boudu (6,6 km), posvačili z vlastních baťůžků, ohřáli se a nastoupili do závěrečného dlouhého sjezdu. Sjezd přes Horní Mísečky (11,2 km) do plánovaného cíle v Bedřichově ve Špindlerově Mlýně (13,8 km) jsme si krásně užili. Masarykova silnice i Vodovodní cesta byly krásně tvrdé, ale ne ledovaté a pěkně to frčelo. Pak už jsme jenom pěšky přešli na autobusové nádraží ve Špindlu (14,8 km).

Do autobusu jsme nastoupili bez čekání a odjeli do Nové Paky. Závěrečné zhodnocení celého Přejezdu jsme uskutečnili v novopacké restauraci Baráček a pak se rozešli do svých domovů.

Závěrem bych chtěl poděkovat hlavně osazenstvu Staropacké boudy, jmenovitě Květě a Bohoušovi Nýdrlovým, Evě a Petrovi Pakostovým a Zdeně Straňákové za zázemí na Staropacké boudě a pohoštění, které pro nás připravili. Samozřejmě také všem lyžníkům, kteří se 40. ročníku Přejezdu zúčastnili a podpořili naši tradiční akci.

Pevně věřím, že se jim ujeté kilometry líbily a svojí účastí podpoří i další ročník v roce 2019.

Jedinou účastnicí byla Šárka Haklová

Nejstarším účastníkem byl Vašek Šeps - ročník 1962.

Nejmladším účastníkem byl Michal Fišera - ročník 1977.

Zde naleznete grafické zobrazení tras přejezdu.

41. ročník - 23. a 24. února 2019

O víkendu osmého týdne roku 2019 uspořádal Oddíl lyžování při TJ Sokol Stará Paka již tradiční Přejezd Jizerských hor a Krkonoš. Letos to byl už 41. ročník. V lednu tohoto roku napadlo na horách poměrně velké množství sněhu. Sice se poté žádné větší sněžení neobjevilo a sníh pomalu ubýval a měnil svoji kvalitu, ale stále ho bylo dostatek a nemuseli jsme mít strach, že se nesvezeme.

V sobotu 23.2.2019 byl naplánovaný sraz již tradičně na vlakovém nádraží ve Staré Pace ráno v 6:25 hodin. Místní skijáci přišli po svejch a novopačáci přijeli vláčkem ze svého města. Do rychlíku směr Železný Brod nás nastoupilo deset a v 6:31 jsme vyjeli vstříc dalšímu ročníku Přejezdu. Cestou k nám ještě přistoupil Martin Pilař, takže nás nakonec jelo jedenáct. Letošním naším cílem byly polské Jakuszyce, kam jsme s přestupy v Železném Brodě a Tanvaldu dojeli asi v 8:10 hodin.

První den sobota 23.2.2019 - délka trasy asi 29,9 km

Po vystoupení z vlaku jsme popošli opravdu malý kousek, abychom se dostali na polské běžecké stopy a pak již mohl zaznít povel "ski nasadit". Letošní účastníci Přejezdu se tak těšili do stopy, že po nasazení lyží začali postupně odjíždět, až se nepodařilo nafotit pořádné společné startovní foto. Toto se částečně podařilo až po asi 3 km na Rozcestí pod Cicha Równia (944 m.n.m.). Zde jsme se zastavili, dali se dohromady jako parta lyžníků a já jsem mohl konečně potvrdit konečnou účast. I když vlastně ani to není úplná pravda což vysvětlím dále. Na tomto místě nás bylo deset. Jak je to možné, když do Jakuszyc nás dojelo jedenáct?

Je to prosté, Jana Šepsová se uvolila, že se postará o Staropackou boudu než na ni dorazíme my. Tam je potřeba hlavně s předstihem zatopit, aby se bouda alespoň trochu nahřála. Proto se hned po nasazení ski od nás oddělila a vydala se sama přes polskou osadu Orle a Harrachov na Staropackou boudu. Tam zatopila na obou cimrách a poté pro nás navařila velký kastról vynikající políuky. Ještě se zde zmíním o dvou dalších skijácích, o kterých jsme předem věděli. Byli to dva roškopáci Pavel Červený a Jirka Sucharda starší. Ti se s ohledem na Jirkův věk rozhodli jet vlastní kratší trasu, na které se pak s námi setkají. Tímto byl dovršen kompletní počet lyžníků letošního Přejezdu na třináct, což je celkem pěkná účast.

Jmenovitě: Václav Šeps, Jana Šepsová, Jiří Šulc, Petr Vancl, Radek Fišera, Jiří Grafek, Pavel Červený, Jiří Sucharda, Pavel „Berry“ Hakl, Šárka Haklová, Petr Hnízdo, Jiří Kučera, Martin Pilař.

Tak abych se vrátil zpět na polské rozcestí k naší kumpánii. Na této turistické křižovatce jsme se tedy dali dohromady, trochu se vyfotili do kroniky a domluvili se na dalším postupu. Z rozcestí jsme se vydali na severozápad, z našeho pohledu tedy rovně do neupravené stopy. Cesta byla rozbitá od několika lyžařů, pěších turistů i turistů se sněžnicemi a dokonce tam prováděl nějaké tanečky i sněžný skútr. Navíc byl sníh dosti tvrdý a po několika oblevách i poměrně ledovatý. Prostě nejelo se zrovna moc dobře. Nás to ale neodradilo a statečně jsme mírně stoupali ve vytyčené trase až k rozcestí s panenkou Marií (6,2 km, asi 990 m.n.m.) nad chatou Górzystów. Zde mělo být nejvyšší místo letošního přejezdu a tak jsme dle tradice dopřáli trochu ohnivé vody i duchovi hor, aby nám přízeň zachovati ráčil.

Z tohoto rozcestí jsme měli poměrně ostře sjíždět lesem až k chatě Górzystów. Sjezd byl ale ledovatý, dosti nebezpečný a ski bychom museli sejmout a jít po svejch. Na druhou stranu byl i dostatek času a tak jsme se rozhodli neodbočit a pokračovat po stejné cestě dalším mírným stoupáním asi 1,1 km na Rozcestí pod Kopą (7,3 km, asi 1003 m.n.m.). Zde byl skutečný nejvyšší bod letošního Přejezdu. Odbočili jsme vlevo a krásným širokým sjezdem a mírným klesáním lesní tak zvanou zelenou cestou dojeli až na zasněženou horskou asfaltku, která spojuje Górzystów s městem Świeradów-Zdrój (10,3 km, asi 917 m.n.m.). Vyfotili jsme se, odbočili opět vlevo, čímž jsme změnili směr k domovu, tedy k Čechám a ostřeji sjížděli již po upravené stopě k chatě Górzystów (11,8 km, asi 845 m.n.m.).

Blížil se čas oběda a tak jsme nemohli tuto útulnou chatu na Velké jizerské louce minout. Zašli jsme dovnitř, ochutnali jejich vyhlášený lívanec přes celý talíř s borůvkami a šlehačkou a samozřejmě co jiného se k tomuto hodí než trochu polské zrzavé vody s pěnou. S takto potěšeným žaludkem a odpočinutými nohami jsme opustili vyhřátou chalupu a vydali se na další trasu. Nejdříve jsme sjeli po louce k mostu přes Jagniecy potok a na druhé straně jsme opět vystoupali na další rozlehlou louku. Dali jsme se dohromady a dále jeli téměř po rovině podél Jizery k asi 4 km vzdálené chatě Orle. Po příjezdu na Orle (16,8 km, 830 m.n.m.) jsme se setkali s Pavlem Červeným a Jirkou Suchardou starším jak jsem je zmínil výše. Oba odpočívali venku u stolu a spokojeně obědvali. Měli jsme z toho velkou radost jak se nám náš plán setkání podařil. Opět jsme se tady trochu zdrželi a odpočinuli si před dalším cestou.

Z Orle jsme stoupali po známé cestě směr Jakuszyce až na Rozcestí pod Działem Izerskim (18,6 km, 883 m.n.m.). Zde nás opustil Martin Pilař, který z rodinných důvodů s námi nemohl jet na Staropackou boudu. Do odjezdu vlaku z Harrachova měl ještě dostatek času a tak se jel ještě projet do Jakuszyc a pak se teprve vracel na vlak do Harrachova. My ostatní jsme odbočili doprava a pokračovali směrem k vlakovému nádraží Harrachov. Tam jsme ale nedojeli a asi po 1,7 km jsme odbočili ostře doleva a po úzké lesní cestě sjeli k železniční trati. Tu jsme podešli tunelem za dramatických okolností po dřevěné zledovatělé lávce, na které hrozil každou chvilku pád do potoka s poměrně velkým množstvím vody. Tunel se nám podařilo zdárně překonat o mohli jsme ski nasadit a pokračovat v dalším přiblížení k Harrachovu. Sjezd od trati k biatlonové střelnici v Harrachově nebyl na zledovatělé úzké lesní cestě nijak jednoduchý. Nicméně všem se podařilo bez pádu a zranění překonat státní hranici a sjet až dolů do Harrachova (22,1 km, 657 m.n.m.). Kolem střelnice jsme projeli až ke sklárně, zuli ski a zamířili do naší po několik ročníků Přejezdů oblíbené hospůdce Formance. Bohužel tato útulná hospůdka je již nějakou dobu zavřena a tak nám nezbylo nic jiného než pokračovat Harrachovem dál a zakotvili jsme na jídlo až v hospodě Hotelu Praha. Tady jsme se výborně najedli a potěšili zrzavou vodou. Poslední část prvního dne přejezdu se již odvíjela dle klasického scénáře. Centrem Harrachova jsme prošli k lanovce na Čerťák, nasadili ski a podél Mumlavy a následně podél Ryzího potoka dojeli na Rýžoviště. Na závěr jsme si nechali nejnáročnější stoupání z Rýžoviště na Studenov (27,5 km, 928 m.n.m.). Tady jsme už měli vyhráno, protože nás od Staropacké boudy dělilo jen 1,5 km téměř roviny a 1 km sjezdu k boudě, kam se všichni lyžníci dostali bez újmy na zdraví a materiálu (29,9 km, 825 m.n.m.).

Ve vyhřáté Staropacké boudě nás ještě za světla přivítala Jana Šepsová s radostí z tak brzkého příjezdu. Po převléknutí do suchého oblečení jsme byli všichni odměněni její vynikající políukou, za kterou sklidila všeobecnou pochvalu. Dále proběhlo přivítání všech účastníků Přejezdu na Staropacké boudě náčelníkem výpravy, čímž skončily oficiality a mohlo se přikročit k hodnocení trasy letošního Přejezdu a k volné zábavě. Ta se ostatně jako vždy protáhla do pozdních nočních hodin.

Druhý den neděle 24.2.2019

Na neděli nebyla dopředu naplánována žádná trasa s tím, že se na nějaké dohodneme večer na boudě. Vzhledem ke zkušenostem s kvalitou sněhu a zledovatělých cest z minulého dne bohužel k jednotnému názoru nedošlo. Bylo však dohodnuto, že ráno po úklidu se každý již rozhodne dle svého. Nikdo však nepojede sám, ale vždy jako člen nějaké malé tlupy. Tato dohoda byla také naplněna, jednotlivé skupiny postupně odjely a tak se ani nepodařilo vytvořit společnou závěrečnou fotku všech účastníků Přejezdu před Staropackou boudou jako v minulosti.

No a co na závěr? Zde jsem vždy děkoval osazenstvu boudy za zázemí, které pro zmrzlé lyžníky připravilo. Bohužel letos se celé osazenstvo skládalo z obětavé Jany Šepsové, která se jako jediná uvolila tuto řeholi podstoupit. Pro pořádek však nesmím zapomenou ani na Květu Nýdrlovou, která i přes svůj věk pomoc také přislíbila, ale bohužel onemocněla a tak na boudu zbyla Jana sama. Takže ďučata moc vám za všech skijáky děkuji. Květě za ochotu pomoci, se kterou vždy přistupuje k akcím pořádaných naším oddílem a Janě za to, že sama ujela poměrně hodně kilometrů a ještě se sama postarala o zázemí na boudě. Ještě jednou moc a moc děkujeme.

Také samozřejmě děkuji všem lyžníkům za účast a projeté kilometry. Pevně věřím, že se trasa líbila a pro ty, kteří tyto cesty neznali, byla přínosem k soukromému prozkoumávání dalších nových cest v Jizerských horách.

Nakonec ještě trochu statistiky.

Délka trasy: 29,9 km

Letošní ročník měl dvě účastnice:

Jana Šepsová - 21 km - trasa byla popsána výše

Šarka Haklová - dlouhou trasu ujela bez problémů

Nejstarší účastník: Jirka Sucharda st. z Roškopova - ročník 1938

Zde naleznete grafické zobrazení tras přejezdu.

42. ročník - 15. a 16. února 2020

O víkendu 15.2 a 16.2. roku 2020 uspořádal Oddíl lyžování při TJ Sokol Stará Paka tradiční 42. ročník Přejezdu Jizerských hor a Krkonoš.

Letošní zimní sezóna 2019-2020 je co se sněhu týká velice hanebná. Sníh v nižších polohách není žádný a na horách ho je velice omezeně. Lyžuje se vlastně jen na umělém sněhu. Dlouho jsme uvažovali jestli letošní přejezd nezrušíme. Ještě v pondělí 3.2.2020 pršelo, ale od úterý začalo chumelit alespoň na horách a nějaký sníh se tam nasmolil. V pondělí 10.2.2020 se teplota opět dostala nad nulu a to i na horách. Přesto jsme se rozhodli letošní přejezd uspořádat a věřili jsme, že to v den startu v sobotu 15.2.2020 dobře dopadne.

V sobotu 15.2.2020 jsme se již tradičně sešli na vlakovém nádraží ve Staré Pace ráno v 6:25 hodin. Staropačtí skijáci přišli po svejch a přespolní dorazili různými prostředky. Do vláčku na Železný Brod jsme již nastoupili společně a v 6:30 vyjeli vstříc dalšímu ročníku Přejezdu. Podle obsazených sedadel jsme zjistili, že nás vyrazilo jedenáct. Naším cílem byl letos Harrachov, protože se už několik let z tohoto místa nestartovalo. Pro výše popsané problémy se sněhem nebyla ani předem určená trasa s tím, že se konkrétně domluvíme cestou vlakem. Nakonec vše dopadlo jinak a tak jako vloni se naším cílem staly polské Jakuszyce, kam jsme s přestupy v Železném Brodě a Tanvaldu dojeli asi v 8:10 hodin. Po vystoupení z vlaku nás překvapilo poměrně slušné množství sněhu s dobrou kvalitou a vzduch s teplotou lehce pod nulou. Nebe se začínalo protrhávat a vypadalo to na nastávající pěkný zimní den. Celí nadšení jsme nafotili společné startovní foto, nazuli ski a vyrazili do stopy. Tedy ne všichni. Jana Šepsová stejně jako vloni vyrazila sama po svejch směr celnice, Harrachov, Staropacká bouda, aby se nám s předstihem postarala o zatopení a uvaření cílové políuky.

Sobota 15.2.2020 – 29 km

První 3 km byly totožné s loňským rokem. Tedy po polských stopách nad právě rekonstruovaným biatlonovým stadiónem na Rozcestí pod Cicha Równia (944 m.n.m.). Zde jsme se zastavili, aby se deset lyžníků dalo dohromady a na křižovatce pokračovalo správným směrem.

Jmenovitě: Václav Šeps, Zdenek Ježek, Romana Ježková, Petr Vancl, Radek Fišera, Pavel „Berry“ Hakl, Šárka Haklová, Radek Landfeld, Jiří Kučera a Pavel Pilař.

Z rozcestí jsme se nevydali rovně na severozápad jako vloni, ale vpravo po krásně upravené stopě. Cesta začala rovinkou, ale postupně stoupala víc a víc až jsme po 2,8 km dojeli na nejvyšší místo letošního přejezdu na rozcestí Kopalnia Kwarcu „Stanisław“ (1022 m.n.m.)(5,8 km). Zde bylo další místo kde jsme opět spojili své síly na následující cestu.

Ta pokračovala krásným dlouhým sjezdem přes křižovatku Czerwony Potok (948 m.n.m.) až do Górne Szklarske Poreby do chaty U Rumcajsa (779 m.n.m.)(10,7 km). Jak stylové! My lyžníci z Rumcajsova kraje posvačíme v Polsku v Rumcajsově chatě. Dokonce i pivo tam měli rohozecké, platili jsme českými korunami a na stěně byl obrázek Rumcajse s Mankou. Mělo to jen jednu malou chybu. Zpět jsme se museli vyškrábat 700 m do kopce až na křižovatku Sciernisko (837 m.n.m.)(11,4 km). Ještě asi 300 m jsme stoupali a pak sjeli na křižovatku Wiciarka na cestu Czarny Kamień (801 m.n.m.)(12,3 km). Po této cestě jsme podél kolejí mírně stoupali zpět na místo startu do Jakuszyc (887 m.n.m.)(16,7 km). Udělali jsme si krásný sedmnáctikilometrový okruh po polských stopách, na pěkném sněhu, za pěkného počasí a navštívili místa a chatu, kde jsme ještě nebyli.

Jizerskou část jsme měli tedy za sebou a čekala nás už jen ta kratší krkonošská část přes Harrachov do Rokytnice nad Jizerou. V Jakuscycích jsme museli nejdříve objet celý právě budovaný biatlonový areál, protože průjezd podél střelnice byl zatarasený a nebylo možné tam projet. Objeli jsme ho tedy vpravo lesem a na spodní části areálu se přesunuli k hlavní silnici a podél silnice jsme příkopem vyrazili k Harrachovu. Po asi 1,1 km jsme dojeli k bývalé celnici. Tam jsme se napojili na Starou celní cestu, po které jsme po 3 km sjeli do Harrachova. Prošli jsme kousek městem a skončili na pozdní oběd v Restauraci Praha (693 m.n.m.)(22,5 km). Občerstveni a odpočati jsem se vydali na poslední úsek na Staropackou Boudu. V Harrachově jsme sjeli k lanovce na Čerťák. To bylo nejnižší místo celého dne (667 m.n.m.). Údolím jsme projeli do Rýžoviště a začali stoupat na Studenov. Po 2,8 km jsme na byli Studenově (930 m.n.m.)(26,5 km) a zbývala nám jen cesta po hřebeni a poslední sjezd lesem na Staropackou boudu, kam jsme dorazili ještě za světla (820 m.n.m)(29 km).

Bouda byla krásně vytopená a Jana Šepsová měla velkou radost, že už jsme v cíli a že se na chalupě už nemusí sama bát. Připravenou měla pro nás již tradiční políuku, kotlík čaje a trochu ohnivé vody na přivítání. Převlékli jsme se do suchého, propocené hadry dali sušit a sesedli se pospolu k občerstvení a hodnocení projetého dne. Co člověk, to jiný názor, ale na výsledku jsme se shodli stejném. I přes strach ze sněhových podmínek se nám Přejezd opět podařil a krásně jsme se projeli, navštívili i neznámá místa a užili si pěkného počasí. Hodnocení se nám protáhlo až do pozdních nočních hodin a užili jsme si společné zábavy.

Neděle 16.2.2020

Na tento den již nebyla naplánovaná žádná společná trasa. Po snídani se osazenstvo boudy začalo pomalu balit a postupně chalupu opouštět. Myslím, že nejčastější trasa vedla zpět do Harrachova na vlak nebo autobus. Po uklizení všech prostor opustili boudu jako poslední Vašek a Jana Šepsovi. Nad chalupou jsme se rozloučili. Já jsem se vydal honit ostatní do Harrachova a Jana se rozhodla pro trasu opět pěšky přes Dvoračky a Končiny až do Jablonce nad Jizerou na vlak. Ušla tak pořádnou porci kilometrů a měla jich tak v neděli nejvíce z nás všech.

Nakonec ještě trochu statistiky.

Délka trasy: 29 km

Letošní ročník měl tři účastnice:
- Jana Šepsová – pěší přechod sobota 14,5 km a neděle 14 km
- Šarka Haklová a Romana Ježková - celou trasu ujely bez problémů a ještě nás pěkně proháněly. Na všech křižovatkách byly vždy mezi prvními.

Zde naleznete grafické zobrazení tras přejezdu.

43. ročník - 20. a 21. února 2021

Plánování letošního 43. ročníku Přejezdu Jizerských hor a Krkonoš nebyla vůbec jednoduchá záležitost. Problémy nečiní ani tak nedostatek sněhu jako v minulých letech. Letos je ho pro naše účely celkem dost. Problémy dělají neustále se měnící nařízení vlády České republiky ohledně již téměř rok trvající epidemie potvorského koronaviru.

Prvním problémem byl zákaz cestování do sousedního státu (Polsko) a tam vedou nejčastější naše trasy. Omezil jsem se tedy v návrhu trasy na území našeho státu a natrasoval dvě pěkné cesty na dva dny. Přibližně dva týdny před naším termínem úředníci zakázali ubytování v rekreačních objektech jiným lidem než vlastníkům. Tím padl náš dvoudenní přejezd s přespáním na Staropacké boudě v Rokytnici nad Jizerou. Dobře, řekl jsem si, trasa bude pouze jednodenní. Vlakem se necháme z Rokytnice vytáhnout na Lysou horu, projedeme se po hřebenech a pak sjedeme někam níže na vlak (Vrchlabí, Hrabačov …). Situace v tomto směru byla pro nás příznivá. V letošní zimní sezóně je provoz vleků z důvodu nařízení sice znemožněn, ale používat ho mohou pouze běžkaři. No a pár dní před startem byl zakázán i provoz vleků pro běžkaře a turisty. Řekl jsem si, tak jo, nejde to vlekem, tak vyjedeme na veršky autobusem. Naplánoval jsem krásnou nenáročnou trasu od Špindlerovky přes Luční boudu a Strážné do Vrchlabí. No a co by ani čert nevymyslel, 11.2.2021 zakázali cestovat mimo jiných dvou okresů i do okresu Trutnov. No a co myslíte, kde je Špindlerův Mlýn a Vrchlabí. Správně, jsou v okrese Trutnov. Tím se mě zhroutila i tato trasa. To už jsem byl docela vytočenej.

Co nám tedy zbývá? Moc toho není! Ještě, že je u nás v Podkrkonoší letos taky trochu sněhu. Vždycky jsme si při Přejezdech večer na Staropacké boudě říkali, že až bude jednou u nás sníh, tak pojedeme z boudy až domů do Staré Paky. Tak co kdybychom to zkusili letos? Sice to nebude to pravé, ale alespoň si zkusíme část trasy a budeme vědět pro příště, kudy nás lyže povedou. Toho sněhu není moc a navíc je lehký, prachový a nedrží na zemi. Poslední obleva s deštěm nás připravila o velkou vrstvu základu a na zoraných polích koukaly hroudy hlíny, na které napadl tento lehký sníh a současné mrazy mu nedovolí vlhnout a přilepit se na zem. Vítr ho pak rychle odfoukne a zase kouká tráva a krtiny. Tak dost, plácám, hraju si na znalce sněhu a skutek utek. Jdeme tedy na trasu.

Sobota 20.2.2021 – 17 km

Naplánoval jsem trasu z Hrabačova do Staré Paky. To znamená, že to vlastně není přejezd Jizerských hor a Krkonoš, ale výlet Podkrkonoším. To ale nevadí, ročník bude splněn.

V sobotu 20.2.2021 jsme se v 8:20 sešli na vlakovém nádraží ve Staré Pace a v 8:35 odjeli směrem na Martinice v Krkonoších. Tam jsme přestoupili na vlak na Jilemnici a Hrabačov a tam vystoupili v 9:15. To nám na tak krátkou trasu bohatě stačilo a mohli jsme si přispat. Ze stanice jsme přešli do „centra“ Hrabačova, vyškrábali se nad Hrabačov na první kopeček. Zde na krásné, zasněžené a tvrdé pláni nasadili ski a vyrazili ku Pace. Trasu nedokážu nějak přesně popsat pro nedostatek nepojmenovaných orientačních bodů. Vyhýbali jsme se obydleným místům a jeli po okrajích obcí. Zkusím to tedy alespoň orientačně.

Jak jsem již psal výše, od Hrabačova jsme vyrazili po nádherně zasněžené pláni po východním okraji Jilemnice směrem na Martinice co možné nejpřímějším směrem. Sněhu nebylo mnoho, ale jeho povrch byl tvrdý a souvislý bez vystupujících krtičin a dalo se po něm i dobře bruslit. Stopa samozřejmě nebyla žádná, ale to nám nevadilo a cesta rychle ubíhala. Nejdříve jsme mírně klesali k Jilemnici ke konci ulice Ke Kluzišti a odtud zase stoupali a překonali ulici Branskou. Obloukem objeli Branský kopec na kraj lesa u osady Javorek a odtud již viděli na horizontu Hůru (567 m.n.m). To je kopec nad Martinicemi po jehož úbočí vede naše trasa. Podél lesa jsme přijeli pod hráz rybníka U mlejna a podél ní přijeli až na severní okraj Martinic. Další cesta nás vedla východním okrajem Martinic po zasněžených loukách k vlakovému nádraží v Martinicích.

Po přenesení lyží přes nádraží jsme začali stoupat podél martinické sjezdovky prvním náročnějším svahem letošního přejezdu. Na konci stoupání jsme se dostali na pláně mezi Martinicemi a Studencem Rovnáčovem a v dáli již viděli Kozinec a Staropacké hory a právě tam míří naše trasa. Po stále celkem dobré sněhové pokrývce jsme po pláních jižním směrem pokračovali dál. Nejdříve jsme přešli hlavní silnici č. II/293 a přes Luhovec (místní část Martinic v Krkonoších) postupně dojeli až na polní Letiště Studenec. Tady jsme se na chvilku zastavili na krátké občerstvení z vlastních zásob. Při svačince jsme měli za krásného slunečného počasí úžasné výhledy na sluncem ozářené a zasněžené Krkonoše. Prostě jsme se kochali. Po svačince jsme pokračovali stále na jih. Projeli krátký remízek a ocitli se Na Dolensku. Tady na jižním svahu již sněhu značně ubylo a museli jsme po loukách kličkovat, ale stále se postupovalo docela dobře. Přejeli jsme jedno údolí a kopeček, přešli silnici č. III/2934 mezi Žďárem u Staré Paky a Studencem a po červené turistické značce dojeli až do Levínské Olešnice. Před námi bylo druhé a zároveň poslední prudší stoupání do sedla Veselka mezi Kozincem a Levínem. Na louce od vlakové zastávky to se sněhem nebylo zatím nejhorší a stoupalo se dobře. Horší to bylo s terénem. Před vrcholem se nám do cesty postavily oplocené pastviny s elektrickým ohradníkem a volně vypuštěnými krávami. Oplůtek jsme museli objet a nad sedlo pokračovat lesem. Po opuštění lesa se před námi otevřel výhled na Podlevín a v dáli na Novou Paku. To už jsme věděli, že nám zbývá posledních pár kilometrů do Staré Paky. Ve sněhové pokrývce nastala zásadní změna. Sněhu značně ubylo a začalo být složité kličkovat po sněhových ostrůvcích. Přesto jsme stále jeli na lyžích, jen po cestě přes Podlevín jsme museli jít po svejch. Na konci Podlevína jsme znovu zkusili lyže nasadit, abychom mohli říci, že jsme do Staré Paky dojeli. Této poslední části cesty se snad už ani nedá říci lyžování. Po té trošce rozbředlé hmoty jsme opatrně postupovali a hledali sněhové ostrůvky a travnaté plochy bez kamenů a krtičin. Prostě cesta pro otrlé lyžníky na starých ski. Ti, kteří měli novější vybavení, to s naším pochopením odpískali a ten kousek z kopce ke staropackému kostelu lyže donesli. No a my ostatní DOJELI AŽ DO STARÉ PAKY! Cíl staropacký kostel byl dosažen a mohli jsme si všichni pogratulovat, že v tak složité době se nám podařilo letošní přejezd absolvovat.

Závěrečné zhodnocení proběhlo u opékání buřtů a u zlatavého moku v soukromí ve Staré Pace. Den byl krásný a slunečný a výlet se všem zúčastněným líbil. Délka výletu byla kolem 17 km a nebyla nijak náročná. Pro naše ski to ke konci trasy sice nebylo to nejlepší, ale do cíle se všichni dostali bez problémů.

Prostě jsme si udělali takový krátký půldenní výlet, projeli se na lyžích, cestou poklábosili a zvládli i závěrečné zhodnocení i se zavřenými hospodami.

Všem lyžníkům velice děkuji za účast a podporu, že mě v tom nenechali samotného. Člověk alespoň nemá pocit, že dělá něco zbytečně.

Zde naleznete grafické zobrazení tras přejezdu.

44. ročník - 19. a 20. února 2022

O víkendu 19. a 20. února roku 2022 uspořádal Oddíl lyžování při TJ Sokol Stará Paka tradiční, nyní již 44. ročník lyžařské akce zvané „Přejezd Jizerských hor a Krkonoš“. Plánování trasy vzhledem k mírnějším a uvolněným opatřením, které omezovaly pohyb a chování občanů v době koronaviru, nebylo tak problematické, jako tomu bylo v roce 2021. Přesto jsem si netroufl naplánovat trasu po lyžařských stopách na území sousedního Polska jak tomu bývalo dříve.

Letos, to jest v roce 2022 jsme opět nenavštívili trasy na polské straně Jizerek a ani samotné Jizerské hory. Trasa vedla pouze západní částí Krkonoš. Po 20-ti letech jsme se znovu projeli klasickou krkonošskou magistrálou zvanou "Terex" nad Harrachovem. O tom se rozepíšu níže. Nejprve trochu organizačních slov.

Sešli jsme se 19.2.2022 v 6:25 hodin na vlakovém nádraží ve Staré Pace. Nebylo nás mnoho, hodilo by se spíše označení „bylo nás málo“. Všeho všudy pět odvážlivců. Měli jsme ale informaci, že někteří nemohou z rodinných důvodů absolvovat dvoudenní trachtaci. Budou se muset ještě v sobotu vrátit domů a proto jedou do Harrachova jiným způsobem a společně se setkáme na trase, která byla předem známa.

My ostatní jsme společně měli odjet v 6:30 hodin ze Staré Paky s přestupy v Železném Brodě (odjezd 7:00) a Tanvaldě (odjezd 7:30) do Harrachova (příjezd 7:54). Píšu měli odjet, ale k našemu nemilému překvapení vlak ve stanovený čas u nástupiště nebyl. Vzhledem k povětrnostní situaci (silný vítr) kdesi na trati nabral zpoždění asi 20 minut. To bylo nemilé, náš časový plán se začal hroutit hned na začátku. Čekaly nás dva přestupy a vážně hrozilo, že přestupní vlaky na nás pro zpoždění nepočkají a my se do cílové stanice Harrachov dostaneme až kdo ví kdy. Štěstí se na nás obrátilo čelem hned pár minut po příjezdu vlaku v podobě mladého pana průvodčího, který nám velice ochotně přímo z vlaku zařídil, aby na nás přípojný vlak v Železném Brodě počkal. Tím byla počáteční smůla zažehnána a následně jsme stihli i přípoj v Tanvaldu na Harrachov. Tak mohlo dál běžet vše podle plánu.

Před vlakovou zastávkou Harrachov jsme nastoupili do skibusu s odjezdem 8:05 a při druhém zastavení jsme vystoupili na zastávce Hábův most (příjezd 8:09). Po opuštění vozu jsme vytvořili společné startovní foto, rozloučili se s naší hospodyňkou, která šla pěšky z Harrachov na Staropackou boudu v Rokytnici nad Jizerou obstarat chalupu a připravit nám něco na zub až dorazíme do cíle a zatím ještě pěšky vyrazili na harrachovský biatlonový areál. Zde bylo v plánu nasadit ski a konečně vyrazit do stopy.

Sobota 19.2.2022 – 25 km

Už cestou k biatlonovému areálu krátkým lesním úsekem jsme si říkali, že to dnes nebude jednoduché. Pod nohama jsme měli tvrdý a zledovatělý sníh pokrytý množstvím napadaného jehličí, které se tam dostalo po silných větrech až vichřicích z předchozích dnů. Alespoň se nohy po tom ledu tak nesmekaly a my se dostali do areálu bez pádu a zranění. Ale pro běžky to nebude ideální. A tak se taky stalo. Po přezutí do vhodnější obuvi na lyže, jsme nasadili ski a vyrazili. Stopy byly připravené, ale už to bylo pár dní co je upravovali a byly samý led. Už po pár krocích nám bylo jasné, že to bude letos dřina a časový rozvrh se nám začal pomalu hroutit.

Na louce za mostem přes potok Milnici jsme vytvořili startovní foto a poprvé začali stoupat. Cesta nás vedla okrajem Huťského koutu k lesu na Starou celní cestu. Po ní jsme stoupali podél mezinárodní silnice E65 k odbočce na Terex pod bývalou celnicí. Jak jsme vjeli do lesa ve staré vyšlapané a rozbité stopě přibylo opět spouta jehličí. Mimo les jsme se nemohli na lyžích kloudně odrazit, ale dopředu to s pomocí holí alespoň trochu jelo. Nyní na jehličí jsme přišli i o tuto vlastnost a z jízdy se vlastně stalo takové ťapání. Jako jízda se to rozhodně označit nedalo, ale museli jsme pokračovat dál. Na odbočce na lyžařskou magistrálu Terex jsme ski sundali a krátký, prudší a rozšlapaný úsek k silnici a přechod silnice jsme absolvovali pěšky. Po překonání silnice jsme se konečně dostali na Terex. Nasadili jsme ski a Terexem jeli nahoru a dolů (spíše nahoru než dolů) asi 12,5 kilometrů až na křižovatku Pod Voseckou boudou. Jízda to nebyla nijak záživná. Ve spodní části kde byly ještě vysoké stromy nás stále trápilo jehličí a cesta neustálým stoupání neubíhala. Ke zlepšení došlo, až když jsme se dostali na úroveň kde začal les řídnout a smrky byly o poznání nižší. Jehličí ubylo a běžky začaly mít trochu skluz, ale stopa byla stále tvrdá a ledovatá. Takové zlepšení nám však přišlo vhod, protože alespoň sjezdy jsme si mohli trochu užít. V případě stopy s jehličím bychom museli i z kopce kráčet. Zato do kopce, a že jich na Terexu pár je, jsme se na ledu trápili a byli jsme vděční, že nám mezi stromy tolik nefouká vítr. Kdesi nad námi jsme totiž slyšeli jeho dosti silné hučení.

Za takových podmínek jsme pomalu postupovali na křižovatku Pod Voseckou boudou a cestou jsme nepotkali žádného lyžníka. Pouze jednu čtyřkolku na pásech s příslušníkem horské služby a zřejmě policistou, kteří jeli proti nám a po pár námi ujetých kilometrech jeli zase zpátky. Co kontrolovali nevím, zřejmě aby nikdo neodbočoval mimo značené cesty, protože tato oblast je tetřívkovo území.

Na rozcestí Pod Voseckou boudou jsme zastavili, abychom se dali dohromady a trochu si odpočinuli. Čekalo nás možná nejprudší stoupání dnešního dne a to asi kilometr dlouhý úsek na Voseckou boudu. Lyže jsme museli sundat a po ledové cestě stoupat po svejch. I tak se šlo špatně a každou chvíli hrozilo, že se někdo na ledu smekne a pěkně se rozbije. Jak jsme tak postupovali stále ještě lesem, hučení větru neustále sílilo. Příčina se nám odhalila v zápětí po pár stech metrech. Jakmile jsme opustili stromy a před námi se objevila Vosecká bouda, vítr se do nás opřel takovou silou, že jsme zavrávorali a téměř se na ledu neudrželi na nohách. Posledních asi 200m byl docela masakr. Nicméně po dosažení Vosecké jsme neváhali a i v takovém větru udělali společnou fotku. Vítr fičel jako blázen, ale do kraje bylo vidět nádherně. Byl vidět Ještěd, Bezděz a České středohoří. Po focení jsme se před větrem okamžitě šli schovat do boudy. Lyže nemělo smysl opírat o stěnu, vítr by je okamžitě shodil na zem a ještě by mohly ujet z kopce. Proto se také podél celé boudy válely ski na zemi. Kromě našich běžek tam ale byly samé skialpy. V boudě konečně bez větru byl klid a teplíčko. Přišli jsme právě včas, stůl byl pro nás volný. Krátce poté co jsme si objednali jídlo a pití se přivalily hordy skialpinistů a bouda se zaplnila k prasknutí. My ale seděli, odpočívali v teple, jedli zasloužený oběd a zapíjeli ho zrzavým mokem.

Dlouho jsme se ale nezdrželi. Nechtěli jsme blokovat místa pro další zmrzlé pocestné a čas nám také neúprosně běžel. Částečně odpočati a posilněni jsme tedy zaplatili, opustili vyhřátou Voseckou a vyrazili jsme do té sibérie venku. Původní plán trasy z Vosecké vedl přímo na státní hranici k Tvarožníku a dále po Hřebenovce na rozcestí Česká budka. Odtud pak Českou cestou na Dvoračky, tedy Štumpovku a dolů na Staropackou boudu. Tento plán však za těchto větrných podmínek padl a my si určili co nejkratší cestu do cíle na Staropacké boudě. I tato trasa nás však vedla přes hřebeny Krkonoš, ale né v té nejvyšší nadmořské výšce. Od Vosecké boudy jsme vyrazili přímo po zelené turistické značce na rozcestí Labská louka a to opět po ledové krustě. Cesta je stále mírně do kopce a s povděkem jsme přivítali, že silný ledový vítr nám fičel do zad. Byl tak silný, že v poslední horní části cesty nás při roztažení rukou tlačil vpřed. Cestou jsme potkávali celkem dost lyžníků, ale všichni se klouzali na skialpech. Běžky neměl žádný. Až jsme si říkali, jestli tak trošku nejsme za exoty. Na rozcestí Labská louka jsme však konečně potkali dva stejně postižené jedince, jako jsme my. Opatrně sjížděli od České budky a mířili na Voseckou do tepla. No vyfuněni byli řádně. O tom jaká je jim zima svědčil červený frňák a tváře. Ostatní nebylo vidět jak byli zachumlaní. My jsme se zdrželi pouze krátce na jeden nebo dva snímky, otočili se k jihu a po ledových plotnách nyní už s bočním větrem sjížděli na rozcestí U Čtyř pánů. Odtud mírně do kopce a po krátkém sjezdu nás přivítalo rozcestí U Růženčiny zahrádky. Tady jsme opět změnili směr a to téměř na západ a vítr nám začal fičet přímo do obličeje. S vědomím, že nás na hřebenech čeká poslední krátký úsek přes Růženčinu zahrádku do Kotelského sedla, jsme si toho nevšímali. Spíše jsme měli obavy z následného sjezdu ze sedla dolů ke Dvoračkám po prudkém ledovatém svahu. Jiná cesta však k dispozici nebyla a museli jsme ji tedy absolvovat. Z Kotelského sedla jsme viděli jak proti nám jde šňůra mravenců v podobě skialpinistů, kteří s větrem v zádech mířili na veršky a my věřili, že ledový škraloup trochu rozbijí. Opatrně jsme se pustili dolů a asi polovinu kopce se nám podařilo sjet. Pak jsme ski sundali a spodní část už šli po svejch a modlili se abychom se nesmekli a neupadli a při pádu nezahodili lyže, které by okamžitě zmizely z kopce v nedohlednu. Nakonec cesta nebyla tak hrozná a my se bez větších problémů dostali na Dvoračky. Pořád píšu Dvoračky, ale myslím vedle stojící boudu Štumpovku. Zvyk je zvyk. Dvoračky jsou pro pocestné uzavřeny.

Štumpovka byla téměř k prasknutí plná. Vzhledem k tomu, že nás bylo málo, tak se nám jeden volný stůl podařilo nalézt a my se konečně posadili. Však jsme si to také po takové tůře a adrenalinu zasloužili. Objednali jsme si něco k jídlu a pití a ohlásili jsme se na Staropacké boudě s informací o dobytí Štumpovky. Naše hospodyňka Jana Šepsová, se kterou jsme se v Harrachově rozloučili, zatím z Harrachova došla pěšky na boudu, aby se tam postarala o zázemí než přijedeme z trasy. Byla ráda, že už jsme v pořádku na Štumpovce a to ve velice dobrém čase. Proto se rozhodla, že na ni máme na Štumpovce počkat, že nám přijde naproti. Asi po půlhodině mně zvoní telefon. Z telefonátu jsem se dozvěděl, že nahoru nedorazí. Sjezdovky jsou jeden led. Na druhé sjezdovce se smekla, po zadnici sjela asi 10m než se ji podařilo zastavit. Pak se doškrábala k lesu a vrací se zpátky. Máme si dát velký pozor, protože sjezdovky jsou téměř nesjízdné. Pro nás to znamenalo, že na Štumpovce nemusíme čekat. Proto jsme dojedli a dopili, zaplatili, před boudou vytvořili společné foto a s jistou dávkou nejistoty se pustili z kopce vstříc souboji se zledovatělými sjezdovkami.

Cesta až k Černému potoku není prudká a tak i na ledu ubíhala celkem dobře. Pak přišel čas prvního křížení se sjezdovkou a my pocítili co znamená ledovatý příčný svah. S určitou dávkou opatrnosti a štěstí se nám nakonec podařilo bez pádu překonat všechny sjezdovky a na rozcestí Ručičky jsme dojeli bez ztráty sebevědomí. Jen pro zajímavost řeknu, že na sjezdovce jsem si v místech křížení všiml pouze asi šesti sjezdařů, kteří se pokoušeli na kluzišti různým traverzováním dostat dolů k lanovce. Z Ručiček na Staropackou boudu nás čekal asi kilometr prudkého klesání. To vzhledem k podmínkám celodenní tůry byla malina. Na Staropackou boudu jsme dorazili ještě za světla asi v 17:00 hodin.

Bouda byla příjemně vytopená a s velkou radostí nás přivítalo osazenstvo boudy v podobě Jany. Po převleční do suchého a po tom co se všech osm členů výpravy sešlo na velké světnici, byli všichni vřele přivítáni na Staropacké boudě, bylo jim poděkováno za účast na letošním 44. ročníku Přejezdu Jizerských hor a Krkonoš a byli odměněni uvítacím přípitkem. Poté nastal čas na výbornou polévku, kterou nám Janička připravila. A mohlo se přikročit ke zhodnocení celého dne. Slovně jsme znovu prožívali zážitky a karamboly z cesty. Bohužel někteří lyžníci a jedna lyžnice nemohli s námi na boudě zůstat z rodinných důvodů do příštího dne a tak nás večer opustili. Na boudě nás tedy z osmi zůstalo jen pět. Ani tak jsme nelenili a vše řádně prodiskutovali. Je samozřejmé, že u uvítacího přípitku nezůstalo a tak se hodnocení protáhlo do pozdních nočních hodin.

Neděle 20.2.2022

Druhý den ráno při pohledu z okna jsme nevěřícně zůstali koukat, cože se to venku stalo. V noci začalo drobně chumelit, ale že do rána napadne 15 cm nového krásně bílého sněhu, to nás ani ve snu nenapadlo. Škoda že takové podmínky nepřišly o den dříve. Větru ani sněhu neporučíme, ale stejně jsme si to užili a zakusili jsme hory v pořádném ledu a povětří.

Protože zbylo málo statečných lyžníků, rozhodli jsme se, že na větší tůru nepojedeme a užijeme si klidu na Staropacké boudě. V pohodě jsme se nasnídali, dojedli polévku a zbytky uzenin a zeleniny ze včerejšího večera. Pak jsme se pustili do balení svých věcí a úklidu boudy. Mezitím naše hospodyňka vyrazila napřed pěšky do Rokytnice na autobus. Šla s větším předstihem, protože se musela brodit vrstvou nového sněhu. My jsme zatím douklidili boudu, vše zkontrolovali a vydali se za Janou ke stejnému autobusu ale na zastávku na náměstí. V novém sněhu se jelo jedna báseň. Na volných loukách nad Rokytnicí jsme řezali krásné zatáčky a připadali si jak ve snu. Bohužel jsme tak dlouho na svazích snili, až nám o 5 minut ujel autobus do Jablonce nad Jizerou. No nic, další vlak z Jablonečka jede za dvě hodiny a tak jsme čas využili návštěvou kavárny Pralinka na náměstí a pokračovali v hodnocení Přejezdu.

Na závěr musím podotknout, že je škoda, že nás jelo tak málo. Podmínky sice nebyly přívětivé, ale to dopředu nikdo neví, co na nás Krakonoš přichystá. Nevím, jestli za nedostatkem zájmu je na vině situace dvou uplynulých let, nebo se stále prohlubující lenost lidí z pohybu na čerstvém vzduchu…

Snad v příštích letech bude líp.

Zde naleznete grafické zobrazení tras přejezdu.

45. ročník - 18. a 19. února 2023

O víkendu 18. a 19. února roku 2023 uspořádal Lyžařský oddíl při TJ Sokol Stará Paka již tradiční 45. ročník „Přejezdu Jizerských hor a Krkonoš“. Než se pustím do popisu celé akce, bych Vám rád přiblížil situaci ohledně plánování celého lyžařského výletu.

Zima roku 2022-23 byla jako ostatně několik předešlých zim na sníh velice skoupá. Popravdě řečeno vlastně nesmolilo (nechumelilo) skoro vůbec. V únoru nebyl sníh skoro žádný. Samozřejmě v nejvyšších horách se něco našlo, ale v podhůří maximálně trochu naškrábaného ledu z mrazáku. A v takové situaci jsem plánoval náš tradiční Přejezd. Opravdu to nebylo jednoduché. Chtěl jsem se vrátit ke klasice Přejezdů nového tisíciletí, kdy se celkem pravidelně jezdilo z Kořenova přes Jizerku a Harrachov do Rokytnice nad Jizerou na Staropackou boudu. Tato trasa se nejela možná více než deset let. Bohužel sněhové podmínky tomu nepřály. A světe div se, 14 dní před naším termínem začalo smolit a napadlo celkem slušné množství sněhu. Dokonce Jizerská padesátka, která se jela týden před naším startem byla v ohrožení a toto smolení ji zachránilo. Bohužel už poslední den Jizerské padesátky, to jest v neděli 12.2.2023 se začalo oteplovat, začalo mrholit a závod se dojel za mokrého počasí. Následný týden se nesl už jenom v duchu deště, deště a zase jenom deště. To, co napadlo před 14-ti dny, zmizelo jako mávnutím proutku a nám zbylo jen smutně vzpomínat. V podhůří nebyl sníh žádný a i na horách to nebylo dobré.

Za této situace jsem v pátek večer začal obvolávat telefonem potencionální lyžnice a lyžníky o kterých jsem věděl, že by mohli jet s informací, že nemá smysl s sebou tahat běžky a že letošní Přejezd bude pouze pěší z Harrachova do Rokytnice nad Jizerou na Staropackou boudu. Tak to je nastínění situace ve které jsme se nacházeli před naším Přejezdem.

Sraz všech účastníků Přejezdu 2023 byl tradičně na staropackém vlakovém nádraží Ve Staré Pace v sobotu 18.2.2023 v 6:25 hodin. Společně jsme odjeli v 6:30 hodin ze Staré Paky s přestupy v Železném Brodě (odjezd 7:00) a Tanvaldě (odjezd 7:30) do Harrachova (příjezd 7:54). Počasí ve Staré Pace se moc neumoudřilo. Veliká vlhkost a chystalo se na déšť. Za takového počasí se nedala očekávat velká účast. Taky se nás sešlo pouze šest. Velkým překvapením bylo, když dva (tedy páreček) z těch šesti i přes večerní telefonování přišli i se svými běžkami. Prostě odvážlivci. Během cesty vlakem k horám se počasí stále zhoršovalo, až nakonec začalo pršet. S odvážným párečkem jsme se rozloučili v Kořenově. Prostě si za takového počasí chtěli zkusit trasu přes Jizerku do Rokytnice. My ostatní jsme pokračovali až do Harrachova.

Sobota 18.2.2023

Po vystoupení z vlaku jsme se za stálého deště vydali pěšky ze stanice Harrachov po silnici do města. No ale co s časem tak brzo ráno v Harrachově. Přemýšlením cestou nás napadlo, že bychom mohli část dne v Harrachově pojmout jako vzdělávací a navštívit nějaká muzea. Jako první po příchodu do města se nabízelo muzeum skla. Tam bylo tak brzy ráno bohužel zavřeno. Tak jsme se před deštěm uchýlili do pivovarské restaurace Novosad, která je součástí areálu sklárny a ochutnali místní pivo „František“. Po otevření v 9:00 jsme si pěkně v klidu prohlédli všechny exponáty. Neměli jsme kam pospíchat a návštěvu můžu jen doporučit. Opravdu pěkné. Po prohlídce jsme se vrátili do restaurace na kus žvance neboť jsme měli trochu hlad. Součástí restaurace je i ochoz nebo spíš pavlač, kde můžete sledovat, jak dole pod vámi skláři foukají svoje výtvory. Po jídle a degustaci „Františka“ jsme se oblékli do mokrých pláštěnek a vyrazili do sloty vstříc dalšímu muzeu. Tou institucí je muzeum lyžování. To se nachází v objektu budovy autobusového nádraží a opravdu stojí za to ho navštívit. Jsou tam vystaveny exponáty ze začátku lyžování až po vybavení našich reprezentantů a posledních mistrů světa ve skoku na lyžích. Vždyť jsme přeci v Harrachově! Po prohlídce jsme se stavili na jedno orosené naproti v hospůdce a vyrazili v lijavci přes Rýžoviště a Studenov na Staropackou boudu. Cesta to nebyla nijak příjemná. Po silnici tekly potoky vody a foukal nepříjemný vítr, ve kterém jsme si museli držet pláštěnky, aby nám neuletěly. Zbytky promáčeného sněhu se při stoupání na Studenov pod námi bořil a nešlo se moc dobře. Nakonec jsme dorazili na Staropackou boudu, která byla krásně vytopená a byla z ní cítit příjemná horská romantická atmosféra. Vytopená byla proto, že jeden anděl strážný nás opustil v Harrachově dříve, nešel do muzea lyžování, ale zatopil na boudě a navařil výbornou polévku.

Pouze jeden problém měla naše dobrá nálada. A to ten, že jsme nevěděli, kde je náš odvážný páreček na lyžích. Velkou úlevu nám přinesl jejich příjezd ještě za světla. Voda z nich tekla jako ze střechy. Od hlavy a po zádech protékala žlábkem zakončení zad, po nohou a vytékala z lyžáků. Přesto přijeli vysmátí a šťastní. Každý to má v hlavě srovnáno jinak. Dalším překvapením byla návštěva dalšího páru, který přišel pěšky z Rokytnice podpořit naši akci i za takového počasí. Tím se obsazenost boudy zvýšila na osm. Všichni příchozí se převlékli do suchého a najedli se. Pak byli všichni přivítáni na Staropacké boudě u příležitosti 45. ročníku Přejezdu Jizerských hor a Krkonoš. Poté jsme se mohli v klídku pustit do hodnocení celého dne. Jak jinak - debata se protáhla do pozdních nočních hodin. Však počasí se nelepšilo a nikam jsme ráno nepospíchali.

Neděle 19.2.2023

Druhý den ráno při pohledu ještě z postele do okna jsme nevěřícně zůstali koukat, cože se to venku stalo. Venku už nepršelo. Nicméně sníh byl promočený a všude tekla voda. Po snídani a úklidu jsme začali balit a připravili se k evakuaci boudy. Náš odvážný páreček se rozhodl, že to opět zkusí na lyžích. Vyrazili směrem přes Dvoračky a Rezek do Vítkovic. To se jim také podařilo a jsou jednoznačně hlavní hrdinové letošního Přejezdu. My ostatní jsme se pěšky vydali dolů do Rokytnice nad Jizerou, autobusem do Jablonečku a následně vlakem k domovům.

Co závěrem…? Snad horší Přejezd jsem ještě nezažil. V posledních letech je počasí čím dál horší. Letos to byl ale opravdu extrém. Za takových podmínek to není lyžování! To je trápení a požitek z jízdy na čerstvém vzduchu není žádný. Jen si člověk koleduje o nachlazení. Samozřejmě předpovědi počasí odpovídal i počet účastníků.

Můžu jenom doufat, že snad v příštích letech bude líp.