Vejslapy do Krkonos

„Vejšlap - 1965”

Poprvé jsme si společně vyšlápli po Krkonoších v neděli 3.října 1965. (Tehdy totiž ještě nebyly volné soboty a tak nám musela stačit neděle.) Toho dne se nás na staropackém nádraží sešlo asi šestnáct. Měli jsme tehdy v úmyslu přejít Krkonoše od Sněžky až po Rokytnici nad Jizerou a proto jsme si přivstali na první vlak, který odjížděl ze Staré Paky ve 4,17 hodin. Když se přiblížil čas odjezdu, kdosi prohlásil, že bychom si měli nastoupit, aby nám vlak neujel. Ale bylo již pozdě. Vlak se totiž právě dával do pohybu. Nezastavil ho ani Jirka Karel, povoláním výpravčí, a tak jsme si museli počkat až na ten další.

Do Trutnova jsme tedy přijeli o něco později. Autobus nás odvezl do Pece pod Sněžkou a na Sněžku nás vyvezla lanovka. Zde začal vlastní pěší pochod. Jeho trasa vedla na Luční boudu, Špindlerovku, Petrovku a Vysoké Kolo, k ještě původní dřevěné Labské boudě, kterou jsme toho dne uviděli naposledy. Za necelý měsíc potom vyhořela. Odtud jsme se přes sedlo Lysé hory přehoupli do Horní Rokytnice k hotelu Modrá Hvězda, odkud jsme odjeli domů.

„Vejšlap - 1969”

Druhý „vejšlap” se uskutečnil až 12. října v roce 1969. Trasa pochodu začínala v Peci pod Sněžkou, pokračovala Modrým dolem přes Výrovku, Luční horu a kolem Kozích hřbetů do Špindlerova Mlýna. Odtud přes Horní Mísečky a Kotelní jámy na Dvoračky. Tentokrát již nebylo nutno pospíchat domů a tak mohla být k přenocování využita i Staropacká bouda.

„Vejšlap - 1975”

Třetí „vejšlap” byl uspořádán až v roce 1975 a zúčastnilo se ho jen sedm turistů. Pochod začínal opět v Peci pod Sněžkou ale pokračoval pro změnu Údolím Bílého Labe k Dívčím lávkám a odtud Labským dolem k právě dokončované nové Labské boudě. Následovala nezbytná zastávka na Dvoračkách a nocleh na Staropacké boudě v Horní Rokytnici nad Jizerou.

Když se potom z občasných „vejšlapů” stala tradice, ustálil se i jeho termín konání. Byl to vždy poslední prázdninový víkend. Vedení těchto turistických akcí se ujímá Bohouš NÝDRLE.

„Vejšlap - 1976”

byl uspořádán téměř ve stejné trase, ale počet účastníků se tentokrát rozrostl již na dvacet.

„Vejšlap - 1977”

se od předešlých lišil tím, že začínal na opačné straně Krkonoš a to v Harrachově. Prošli jsme údolím Mumlavy na Voseckou boudu. Dále přes Tvarožník na Sněžné jámy, Vysoké Kolo a Dívčí kameny. Odtud kolem Martinovky a Labské boudy na Dvoračky, kde je naše tradiční zastávka před sestupem na naši Staropackou boudu.

„Vejšlap - 1978”

Opět jsme startovali na východě Krkonoš a to ve Velké Úpě. Javořím dolem jsme došli na Lučiny k Pražské boudě, odtud na Lyžařskou boudu a přes Liščí horu k Bufetu na Rozcestí a k Výrovce. Dlouhým dolem jsme seběhli do Svatého Petra a do Špindlerova Mlýna na oběd. Pokračovali jsme na Horní Mísečky a Kotelními jámami na Dvoračky. Tam jsme si osušili promočené svršky a po občerstvení odešli na Staropackou boudu.

„Vejšlap - 1979”

se nám vydařil. A to jak krásným počasím, tak i počtem zúčastněných turistů, kterých bylo třicet sedm. Začínal na Pomezních boudách a vedl po cestě česko-polského přátelství přes Svorovou horu, na Sněžku. Odtud kolem Obří boudy a dvou polských jezer Maly Staw a Wielki Staw na Špindlerovku, Martinovku a Labskou boudu opět na Dvoračky. Tam bylo zakončení pochodu a provedeno zhodnocení celé akce. Zde také každý z účastníků obdržel na památku „Vandrovní list. Délka pochodu tehdy činila poctivých pětatřicet kilometrů a do cíle došli všichni.

„Vejšlap - 1980”

Počasí zase pro změnu nepřálo a skoro celou cestu nám pršelo. I přes tuto nepřízeň se tehdy sešel rekordní počet účastníků. Bylo nás, včetně několika dětí, čtyřicet osm. Trasa pochodu vedla po místech majících vztah k počátkům krkonošského lyžování. Začínala na nádraží v Jilemnici a vedla do Dolních Štěpanic, kde žil jeden z propagátorů lyžování v Krkonoších, řídící učitel Jan Buchar. Odtud, po takzvané Bucharově cestě, na Žalý a dále přes tři kopce na Horní Mísečky, Zlaté návrší a sedlo Lysé hory na Dvoračky. Tam byl na závěr opět každému účastníkovi předán „Vandrovní list”. Na hoření Staropackou boudu bychom se tehdy ani všichni nevešli a tak asi polovina účastníků nocovala na dolení Staropacké boudě.

„Vejšlap - 1981”

nás mimořádně zavedl z Jizerských hor do Krkonoš. Výchozím bodem byla zastávka Dolní Polubný, odkud jsme šli údolím Černé Desné k přehradě Souš. Cesta pak pokračovala k protržené přehradě na Bílé Desné a přes Mariánskohorské boudy na vrchol Jizera. Následoval sestup k restauraci Smědava, odkud jme pokračovali do osady Jizerka s výstupem na horu Bukovec. Dále údolím řeky Jizery do Martinského údolí a do Harrachova, odkud několik účastníků odjelo domů. Ostatní jsme ještě navštívili restauraci Lesní zátiší, kde bylo tradiční hodnocení a předání „Vandrovních listů”. Na Staropackou boudu jsme tehdy došli za úplné tmy. Délka tohoto pochodu byla dobrých čtyřicet kilometrů a počet účastníků třináct.

„Vejšlap - 1982”

měl trasu vedoucí z Vrchlabí do Strážného, odtud kolem Hříběcí boudy k Bufetu na Rozcestí a přes Výrovku do Špindlerova Mlýna. Pak již přes Horní mísečky Kotelními jámami na Dvoračky a Staropackou boudu. zúčastnilo se ho celkem čtrnáct turistů.

„Vejšlap - 1983”

byl obdobou „vejšlapu” z roku 1980. Změněn byl pouze úsek z Dolních Štěpanic na Horní Mísečky. Tentokrát jsme šli přes Benecko na Rovinky, odtud nad osadou Labská a kolem Harrachovy skály.

„Vejšlap - 1984”

byl zase obdobou vydařeného „vejšlapu” z roku 1979 s tím že od Petrovky jsme šli ještě na Vysoké Kolo, Sněžné jámy, Violík a kolem pramene Labe k Růženčině zahrádce. Délka pochodu byla tentokrát třicet sedm kilometrů.

„Vejšlap - 1985”

byl pro rozsáhlé stavební práce na Staropacké boudě přeložen na neděli 29. září. Poprvé také jeho cílem nebyla Rokytnice nad Jizerou, ale Stará Paka. Start pochodu byl v Jablonci nad Jizerou, odkud jsme se vydali na Rezek a prohlédli si Rokytnici od jihu. Z Rezku jsme pokračovali přes Roudnici, Křižlice, Hrabačov a Jilemnici do Roztok. Odtud přes Žďár a Staropacké hory do Staré Paky.

„Vejšlap - 1986”

byl naplánován ze Svobody nad Úpou tradičně do Horní Rokytnice nad Jizerou. Toho dne ale na Krkonoších panovalo pro konec léta dost nezvykle chladné počasí (+4°C), za kterého by pokračování v plánované cestě bylo značně nezodpovědné. Proto jsme od Pražské boudy na Lučinách odbočili doleva a nejkratší cestou směřovali do Vrchlabí k vlaku. Z původně plánovaných třiceti osmi kilometrů jsme neušli ani polovinu a před pátou hodinou navečer jsme již byli zase doma.

„Vejšlap - 1987”

Také v tomto roce pokračovaly stavební práce na Staropacké boudě a proto byl i tento „vejšlap” naplánován jako jednodenní a přeložen na neděli 18.října. Pochod začínal ve Vrchlabí a přes Strážné jsme došli pouze do Špindlerova Mlýna, odkud jsme autobusem odjeli domů.

„Vejšlap - 1988”

Tento rok se dokončovaly stavební úpravy Staropacké boudy a „vejšlap” proto musel být opět přeložen na pozdější termín. Konal se v sobotu 15. října v opačném pořadí. Startovalo se mimořádně od Staropacké boudy a cíl byl ve Špindlerově Mlýně.

Od roku 1985 bývala účast na „vejšlapech” velice slabá a tak jsme od jejich pořádání na delší dobu upustili.

Tradici kdysi populárních „vejšlapů” se výbor oddílu lyžování pokusil obnovit 8.září 2001. Na tento den byl z iniciativy Miloslava STRAŇÁKA naplánován „ 1. Vejšlap třetího tisíciletí”. Toho dne se však pro vytrvalý déšť nikdo na nádraží nedostavil a akce se proto nekonala.

„Vejšlap - 2002”

se po nezdařené akci v minulém roce, na druhý pokus podařilo uskutečnit v sobotu 31.srpna za účasti dvanácti turistů. Trasa pochodu měřila cca dvacet kilometrů a vedla ze Špindlerova Mlýna Labským dolem k Labskému vodopádu, prameni Labe. Odtud na Dvoračky a na Staropackou boudu.

„Vejšlap - 2003”

byl naplánován od Labské přehrady pod Špindlerovým Mlýnem přes Horní Mísečky a Zlaté návrší na rozcestí U čtyř pánů. Odtud přes Krakonošovu snídani, Zadní Plech a Ručičky na Staropackou boudu. Trasa pochodu měla měřit dvaadvacet kilometrů. I když toho roku bylo opravdu horké léto, v noci na sobotu 30.srpna se značně ochladilo, ráno pršelo a na hřebenech foukal silný vítr. I přes tuto nepřízeň počasí se nás ráno na nádraží sešlo osm. Na Horních Mísečkách bylo, pro špatné počasí, rozhodnuto o zkrácení trasy pochodu. Pokračovali jsme tedy přes Kotelné jámy ke Dvoračkám, kde teploměr ukazoval sotva + 4°C. Aniž bychom se zde zastavili na tradičním občerstvení, pokračovali jsme raději na Ručičky a odtud dolů do tepla Staropacké boudy. Tam jsme přišli v nezvyklou dobu a to již ve 12,30 hodin, neboť zkrácená trasa pochodu měřila pouhých dvanáct kilometrů. Do večera se ale počasí přece jenom umoudřilo a tak jsme si mohli alespoň večer posedět před chalupou u táboráčku.

„Vejšlap - 2004”

proběhl opět za dosti drsných podmínek: za drobného, ale vytrvalého deště a minimální viditelnosti. Třebaže počasí bylo opět značně nepříznivé, v sobotu ráno se na staropackém nádraží sešlo (včetně dvouletého Fandy) celkem dvacet turistů.

Po příjezdu na zastávku ČD Harrachov navlékáme pláštěnky, vybalujeme deštníky a ve čtvrt na devět vyrážíme lesní cestou, přes nový hraniční přechod, do Polska. Po sedmi kilometrech pochodu přicházíme do první polské osady Jakuszyce. Zde se rozdělujeme na dvě skupiny. První, dvanáctičlenná skupina se přes harrachovskou celnici vrací zpátky do Čech. Obchází Harrachov a směřuje k vodopádu Mumlavy. Odtud přes Rýžoviště a Studenov na Staropackou boudu. (Délka pochodu cca 20 km.) Druhá, jen osmičlenná skupina se snaží dodržet původní program. Za Jakuszycemi stoupáme náročným a hlavně mokrým terénem na vrch Szrenica (1.362 m.n.m.), kde následuje krátký odpočinek v tamní restauraci. Za stávajícího počasí, kdy viditelnost se pohybuje kolem deseti až patnácti metrů, uznáváme že nemá cenu pokračovat podle programu až na dno Sněžných jam. Pod Tvarožníkem proto odbočujeme k Vosecké boudě, dále pak na Krakonošovu snídani a přes Zadní Plech a Ručičky na Staropackou boudu. Tam se obě skupiny ve 14,45 hodin opět setkávají. (Délka pochodu druhé skupiny je cca 25 km.)

I přes tyto drsné podmínky bylo všech dvacet účastníků s „Vejšlapem” spokojeno a stále dobře naladěno. Za to jim náleží uznání a dík od pořadatelů!

„Vejšlap - 2005”

V sobotu 3.září 2005 se nás na staropackém nádraží sešlo celkem osmnáct pěších turistů a dva psi. Z důvodu konání výluky koleje jsme odjeli náhradním autobusem do Martinic v Krkonoších a odtud vlakem do Jilemnice.

Před sedmou hodinou přicházíme na autobusové nádraží, odkud hodláme v 7:20 hod. odjet na Benecko. Když se ale žádný autobus (ani po telefonickém dotazu v garáži ČSAD Jilemnice) neobjevuje, volíme náhradní řešení a odjíždíme v 8:15 hod. na Horní Mísečky.

Z Míseček odcházíme nejprve na Medvědín a odtud přes Šmídovu vyhlídku na Zlaté návrší. Zde se odpojuje několik účastníků, kteří odcházejí nejkratší cestou na Staropackou boudu. Ostatní, po krátkém občerstvení, pokračujeme podél hrany Labského dolu, kolem vodopádu Pančice, ke znovuotevřené Labské boudě. Následuje výstup ke Sněžným jámám. Po cestě česko - polského přátelství přicházíme k prameni Labe a kolem Růženčiny zahrádky do sedla mezi Lysou horou a Kotlem. Odtud scházíme (podle naší tradice) ke Dvoračkám k dalšímu občerstvení.

Po prohlídce staveniště nového horského hotelu odcházíme na Staropackou boudu, kde nám první skupina zatím připravila ohniště k opékání uzenek. Následuje posezení u ohýnku a zhodnocení turistické akce, která se po ranních problémech s autobusem zcela vydařila, neboť se opět sešla dobrá parta členů i příznivců našeho lyžařského oddílu a navíc nám po dvou letech opět přálo i počasí.

„Vejšlap - 2006”

byl předznamenán vážnými obavami o počasí. Po deštivém a chladném srpnu jsme celý týden netrpělivě sledovali předpověď na den, kdy se tato turistická akce měla uskutečnit. Svatý Petr nás ale nezklamal a na jeden jediný den nám dopřál takové počasí, které nám po delší době zase jednou dovolilo absolvovat celou naplánovanou trasu. A navíc - bez použití deštníků a pláštěnek.

V sobotu 2.září 2006 se nás sešlo před šestou hodinou ranní na staropackém nádraží celkem čtrnáct. Nižší počet účastníků byl ovlivněn již zmíněným nejistým počasím. Odjíždíme vlakem do Vrchlabí a odtud autobusem do Špindlerova Mlýna.

Proti proudu Labe jdeme k Dívčím lávkám, kde cesta začíná stoupat. Asi po dvou hodinách pochodu přicházíme k Novopacké a Moravské boudě, kde si dopřejeme kratší odpočinek. Cestou se nám objevují zajímavé pohledy na okolní kopce. Dobrý dojem z horské krajiny nám však kazí množství nepokosených horských strání kolem cesty. Namísto svěží zeleně, kterou je i v tuto roční dobu možno spatřit kdekoliv v sousedních alpských zemích, se nám nabízí pohled na rezavé louky s množstvím zešedlého plevele.

Občerstveni pokračujeme k Petrovce, kde se však již dlouho nezdržíme. Pohraniční cestou česko - polského přátelství, kolem Dívčích a Mužských kamenů přicházíme ke Sněžným jamám (1490 m.n.m.). Vyhledáme si místo v závětří, kde to tolik nefouká a dopřejeme si přestávku na oběd.

Zanedlouho pokračujeme kolem Violíku a Tvarožníku k Vosecké boudě, odkud scházíme ke Krakonošovi snídani. Následuje ještě poslední krátké stoupání na Zadní Plech a potom již jenom sestup dolů do údolí.

Již na rozcestí u Ručiček je možno pozorovat čilý stavební ruch. Nákladní Tatry zde pilně navážejí betonovou směs do základů budoucí sedačkové lanovky, která nahradí bývalý lyžařský přibližovací vlek. Její horní stanice se buduje u chaty Lovčenka, kde si po více než dvaceti kilometrech pochodu doplňujeme chybějící tekutiny.

Závěr pochodu je, jako již tradičně, na Staropacké boudě. Následuje občerstvení v podobě klobás a uzenek opečených na ohýnku a zhodnocení celé akce.

Letošní „VEJŠLAP” se opět vydařil, což bylo možno vidět i na tvářích jeho účastníků.

„Vejšlap - 2007”

Jako každým rokem, když se blíží termín „Vejšlapu po Krkonoších”, sledujeme s obavami předpověď počasí. Nejinak tomu bylo i letos. Zatímco po celý předcházející týden nespadla ani kapka, noc před „vejšlapem” propršela skoro celá. Pršelo i v době, kdy bylo třeba vstávat a vydat se na nádraží k vlaku. To zřejmě odradilo značnou část lidí, kteří se na „vejšlap” chystali a těšili.

A tak se nás na nádraží schází pouze sedm turistů a jeden pes. Během cesty vlakem se obloha začíná postupně vyjasňovat, což nám dává naději, že snad přece jenom tak moc nezmokneme.

Ve Špindlerově Mlýně je sice skoro zataženo, ale bez deště a tak se vydáváme na pochod.

Od autobusu se vydáváme podél břehu Labe k Dívčím lávkám. Zde odbočujeme vpravo a proti proudu řeky pokračujeme k boudě U Bílého Labe. Zde si dopřejeme delší přestávku s občerstvením, neboť máme zprávu, že se za námi vydali další dva účastníci pochodu, které ranní sluníčko přece jenom vytáhlo z postelí. Zanedlouho se k nám přidává Jana Šepsová a Láďa Frýba, takže jsme konečně kompletní. Můžeme tedy pokračovat údolím Bílého Labe, podél severních svahů Kozích hřbetů, k Luční boudě, kam přicházíme přesně ve dvanáct hodin, tedy v čase oběda.

Po polední přestávce startujeme do druhé poloviny pochodu. Kolem Památníku obětem hor, kde dosahujeme nejvyššího bodu cesty (1509 m.n.m.), přicházíme k Výrovce. Obcházíme kopec zvaný Zadní Planina a náš pochod pokračuje dál vyhlídkovou cestou po severním úbočí Stohu, odkud sledujeme Dlouhý důl, Kozí Hřbety a především osadu Svatý Petr pěkně z nadhledu. Při sestupu do údolí sice již podruhé vybalujeme pláštěnky a deštníky, ale dešťové přeháňky naštěstí netrvají dlouho a tak nás Špindl na závěr pochodu vítá sluníčkem a kouskem modré oblohy.

Čas do odjezdu autobusu vyplňujeme hodnocením celé letošní akce a především nezbytným doplňováním tekutin v útulné hospůdce „U sousedů” na břehu Labe.

Závěrem lze konstatovat, že až na menší účast, zaviněnou již zmíněným ranním deštěm, se „VEJŠLAP - 2007” docela vydařil.

„Vejšlap - 2008”

„Vešlap – 2008“, který byl uspořádán v rámci oslav 650 let od první zmínky o obci Stará Paka, proběhl za mimořádně příznivého letního počasí a dobré pohody.

V sobotu 30. srpna 2008 o půl sedmé ráno se nás na staropackém nádraží sešlo celkem čtrnáct turistů a jeden pes. Spěšným vlakem odjíždíme do Trutnova, odkud pokračujeme autobusem do Pece pod Sněžkou. Zde je začátek pěšího pochodu, který bude měřit přibližně dvaadvacet kilometrů.

Krátce po deváté hodině, pořizujeme tradiční startovní fotografie a vydáváme se vzhůru na Lučiny. U Pražské boudy odbočíme směrem k Liščí hoře. U nedaleké Lesní boudy potkáváme skupinu důchodců z Nové Paky, kteří jsou zde na rekreačním pobytu. Necháváme se zlákat příjemným prostředím této horské chalupy a dopřáváme si zde menší občerstvení.

Odpočati stoupáme, kolem Lyžařské boudy, na Liščí horu (1363 m.n.m.). Míjíme Chalupu na Rozcestí, kde mají právě zavřeno a zastavujeme se až na nedaleké Výrovce, abychom nabrali nových sil před posledním výstupem do Modrého sedla (1509 m.n.m.), mezi Luční a Studniční horou. Je to nejvyšší bod pochodu, a tak od nás dostává, podle naší dávné tradice, napít také „duch hor” („Aby nám svou přízeň i nadále zachovati ráčil”). Protože do Špindlerova Mlýna k autobusu nám zbývá ještě dost času, dopřejeme si ještě další zastávku na Luční boudě. Odtud pokračujeme Starou Bucharovou cestou ke Kozím hřbetům a po jejich jižním svahu, za příjemného odpoledního sluníčka, do Svatého Petra a Špindlerova Mlýna. Do odjezdu autobusu zbývá ještě dobrá hodinka a tak je dost času na zhodnocení celé akce i na zahnání žízně v restauraci U sousedů.

V 17:15 hodin celá skupina odjíždí autobusem do Nové Paky, kde tato akce končí. Všichni, ač trochu unaveni, zato ale spokojeni, se rozcházejí do svých domovů.

Závěrem lze konstatovat, že letošní „VEJŠLAP 2008“ se opět vydařil a mohou litovat ti, kteří zprvu projevili zájem, ale pochodu se nakonec nezúčastnili.

Tak tedy: ZASE ZA ROK!

„Vejšlap - 2009”

Jako každým rokem, tak i tentokrát, jsme netrpělivě sledovali předpověď počasí na den kdy jsme se měli vydat na túru do Krkonoš. Po srpnovém, dosti horkém, počasí se ale v sobotu mírně ochladilo a obloha se zatáhla, což bylo pro courání po kopcích přímo ideální.

Letošního pochodu se zúčastnilo celkem patnáct členů i příznivců oddílu lyžování, (ze kterého se pro špatné sněhové podmínky v posledních letech stává oddíl spíše turistický).

Trasa pochodu byla pro tentokrát netradiční. Zatím, co v několika minulých ročnících jsme procházeli především hřebenovými partiemi, tento rok jsme zvolili méně navštěvovanou část Krkonoš, kde většina z nás šla poprvé. Po nezbytné startovní fotografii v centru Špindlerova Mlýna jsme se vydali po modře značené turistické cestě, která po několika kilometrech procházela oborou. Z těchto důvodu bude od 15. září až do jara uzavřená, takže jsme měli štěstí, že jsme tudy šli koncem srpna. Navíc jsme, k naší spokojenosti, kolem cesty nacházeli i houby.

Při přechodu Dřevařského potoku nás čekalo další překvapení. Z bývalého dřevěného mostu zde zbyla pouze jedna kláda, jen chatrně podepřená dvěma podpěrami. Potok jsme tedy překonávali po kamenech.

Dále jsme procházeli osadami Přední Labská a Hořejší Herlíkovice, odkud se nám otevřely pohledy na protější stráně nad pravým břehem řeky Labe.

Cesta nám dobře ubíhala, takže na oběd jsme se zastavili ve výletní restauraci U Černého Petra ve Strážném. Následoval již jenom mírný sestup žlutě značenou cestou do Vrchlabí, z níž se nám naskytly nezvyklé pohledy na Liščí a Černou horu.

Turistická část VEJŠLAPU 2009, jehož délka tentokrát měřila pouhých sedmnáct kilometrů, byla zakončena na náměstí ve Vrchlabí.

Čas do odjezdu vlaku jsme pak ještě vyplnili tradičním hodnocením celé akce v restauraci Kufr před vrchlabským nádražím.

„Vejšlap - 2010” - „Z Jizerek do Krkonoš”

Vejšlap po Krkonoších 2010 se tentokrát uskutečnil v náhradním termínu v sobotu 25. září, což byl zřejmě poslední den letošního „babího léta”.

Této tradiční turistické akce, kterou již od roku 1965 pořádá oddíl lyžování TJ Sokol Stará Paka, se zúčastnilo celkem šestnáct účastníků převážně důchodového věku a jeden pes.

Ranním rychlíkem jsme v 6:31 hodin odjeli přes Železný Brod a Tanvald do Kořenova. Tam jsme se mohli seznámit s moderní vlakovou soupravou, která od 1. září 2010 po pětašedesátileté přestávce zajišťuje železniční spojení mezi Kořenovem a Szklarskou Porebou v Polsku.

V Kořenově byl také začátek pěšího pochodu. Jeho trasa částečně kopírovala oblíbené lyžařské běžecké stopy naší další tradiční sportovní akce nazvané Přejezd Jizerských hor a Krkonoš, která je každoročně pořádána již od roku 1979.

Od kořenovského nádraží jsme podél železniční trati došli k Jizerskému viaduktu přes řeku Jizeru. Následovala cesta údolím řeky Jizery pod horu Bukovec (1005 m.n.m.). Zde se nám zprvu nedařilo nalézt sotva znatelnou lesní pěšinku na vrchol. Ten jsme pak zdolali krátce po půl jedenácté. Po sestupu do osady Jizerka jsme dobře poobědovali v restauraci Pyramida, kde právě probíhaly vepřové hody. Krátce po dvanácté hodině jsme pokračovali v našem pochodu. Údolím říčky Jizerky jsme sestoupili zpět k řece Jizeře a po přechodu, dřevěného hraničního mostu, obnoveného v roce 2005, jsme vstoupili na polské území. Další zastávka na občerstvení následovala v malé polské osadě s názvem Orle. Odtud nás široká a pohodlná lesní cesta (v zimním období vždy dobře upravovaná a s oblibou využívaná i našimi běžkaři) dovedla opět ke státní hranici, odkud je to již jenom skok na železniční zastávku Harrachov. Tam skončil přibližně dvacetikilometrový pochod tentokrát nazvaný „Z Jizerek do Krkonoš”.

Do odjezdu vlaku nám zbývala více než jedna hodina času. Ten jsme využili nejen k občerstvení, ale i ke zhodnocení celé akce a k doplnění tekutin v útulné hospůdce umístěné přímo v budově zastávky ČD. Všichni účastníci se shodli na tom, že turistický pochod se i letos vydařil. Do Staré Paky jsme se vrátili opět rychlíkem v 19:26 hodin, ale už za vydatného deště.

„Vejšlap - 2011” - „Z Malé Skály do Semil”

V sobotu 3. září 2011 se za teplého, ještě letního počasí, uskutečnil tradiční Vejšlap, jehož se tentokrát zúčastnilo celkem dvaadvacet našich členů i příznivců oddílu lyžování.

Protože od roku 1965, od kdy se tato akce téměř každým rokem pořádá, jsme prošli většinu krkonošských cest, dohodli jsme se pro letošní rok na změně oblasti.

Výchozím bodem byla letos obec Malá Skála. Odkud jsme vystoupali pod Suché skály. Dále nás modrá značka zavedla skalnatým terénem do obce Koberovy, kde jsme si dopřáli přestávku na svačinu. Z Koberov jsme vystoupali Zlatou stezkou Českého ráje na Hamštejnský hřbet s jeho nejvyšším bodem Prachovským vrchem (580 m.n.m.). Následovalo ještě poslední stoupání na vrchol Kozákova (744 m.n.m.).

Po obědě v restauraci Riegrovy chaty, případně v kiosku, jsme sledovali někdy úspěšné, někdy také neúspěšné starty paraglaidistů, kteří zde ještě využívali příznivé povětrnostní podmínky letošního „babího léta“.

Odpoledne nás čekal již jenom asi šestikilometrový sestup zeleně značenou cestou Palučinským údolím do Semil.

Protože nám do odjezdu vlaku do Staré Paky zbývala ještě celá hodina času, využili jsme ji ke zhodnocení letošního Vejšlapu v místní nádražní restauraci, kde jsme si též doplnili po cestě vypocené tekutiny.

„Vejšlap - 2013” - „Z Polska do Krkonoš”

V letošním tradičním pochodu jsme se opět vrátili do Krkonoš. Zvolili jsme trasu, která byla obdobou pochodu z roku 2004. Důvodem bylo špatné počasí tehdejšího roku, ve kterém jsme si promočeni na kost pochod neužili a ani nic neviděli. Letos jsme doufali, že nám bude pán hor příznivě nakloněn a vejšlap se podaří.

Na nádraží ve Staré Pace se sešlo 21 pochoduchtivých turistů a 2 psi. Společně jsme odjeli v 6:31 hodin rychlíkem přes Železný Brod, Tanvald a Kořenov do polských Jakuszyc.

Po vystoupení z vlaku nás přivítalo celkem slunečné počasí. Nafotili jsme startovní společné foto a vyrazili po trase: Jakuszyce – Szrenica (1361 m.n.m.) (8,5 km) - Tvarožník – česká budka (10,8 km) - pramen Labe - Růženčina zahrádka – Dvoračky (Štumpovka)(15,5 km) – Končiny (22 km) - Jablonec nad Jizerou (26 km).

Během celého pochodu jsme nezmokli ani jednou a mokro, které jsme během cesty pociťovali bylo způsobeno pouze potem při stoupání v náročnějších úsecích cesty.

Krakonoš nám přál, tak se nám pochodovalo z vesela a veselou náladu jsme také udržovali občasným výraznějším pitným doplňkem.

Na Štumpovce na nás již čekal Jarka Nypl, který se nemohl ze zdravotních důvodů vejšlapu zúčastnit jako turista a tak nás přijel podpořit alespoň jako cyklista. Tento milý přístup ke společné akci nás velice potěšil a Jarka si zaslouží náš obdiv.

Po posilnění obědem jsme usoudili, že nám zbývá dostatek času a hlavně i sil a rozhodli jsme, že dojdem „po svejch” až do Jablonce.

Během sestupu do Jablonce se nad Končinami celá skupina rozdělila na dvě menší. Hlavní početnější skupina pokračovala mimo původní plán po červené turistické značce do Jablonce (na mapě trasy vyznačeno červenou barvou).

Menší skupinka v počtu tří členů se držela původního plánu a do Jablonce sestoupila mimo turisticky značené cesty.

V Jablonci se pak obě skupiny opět spojily a společně zhodnotily prošlé kilometry v bistru na náměstí.

Grafické zobrazení celé trasy pochodu.

Zpět do Staré Paky jsme jeli vlakem z Jablonce v 18:15 hodin a domů přijeli v 19:20 hodin.

Krátce jsme se ještě zastavili v hospůdce „Na lajně” a provedli zde závěrečné zhodnocení s poděkováním všem účastníkům vejšlapu.

„Vejšlap - 2014” - „Z Lázní Bělohradu do Staré Paky”

Při vejšlapu roku 2014 jsme se znovu vrátili do Podkrkonoší a trasu naplánovali v okolí Novopacka.

Na sobotu 30. srpna 2014 nebyla předpověď počasí zrovna přívětivá a v noci z pátka na sobotu se dokonce spustil silný lijavec. Možná právě tyto okolnosti odradily spoustu potenciálních zájemců od účasti na našem vejšlapu.

Na nádraží ve Staré Pace dorazilo pouze 6 skalních turistů. Tato malá skupinka odjela vlakem v 7:30 do Lázní Bělohradu, kde byl plánovaný start "Vejšlapu 2014".

Počasí po vystoupení z vlaku nevěštilo nic pěkného. Sice nepršelo, ale mlha a vlhko bylo řádné. Nafotili jsme společné startovní foto a vyrazili po naplánované trase:
Lázně Bělohrad - Brtev - Bukovina u Pecky - Krkonošská vyhlídka - Pecka - Stupná - Vrchovina - Nová Paka - Stará Paka.

Těžké mraky nás provázely v prvních kilometrech, ale pršet nezačalo. Lesní cestou z Brtve do Bukoviny u Pecky jsme potkali několik houbařů s plnými koši hub. Někteří z nás to nevydrželi a také začali podél cesty sbírat. Bez deště a za sucha jsme dorazili až na Krkonošskou vyhlídku. Zde se mraky začaly trochu protrhávat, ale stejně nebylo bohužel nikam do dálky vidět. Po svačince jsme v místním remízku ještě navštívili pamětní vlasteneckou skálu s fotkami T. G. Masaryka a E. Beneše z roku 1939 a pak jsme pokračovali dále do Pecky.

Nad Peckou jsme jako lyžaři nemohli vynechat prohlídku peckovského lyžařského vleku a už jsme se těšili na obídek na peckovském náměstí.

Po obědě již svítilo sluníčko a my jsme pokračovali po zelené turistické značce směrem do Stupné. Cestou jsme se zastavili na krásném klidném místě u stupenského kostelíku sv. Máří Magdalény se starým hřbitovem. Toto romantické místo nás nabilo energií do dalších kilometrů. Nejdříve jsme sestoupili do Stupné, aby nás hned čekal dlouhý výstup mezi poli až nad Vrchovinu. Samozřejmě jsme nezapomněli navštívit Sýkornické vodopády. I přes velké sucho dávaly vodopády poměrně dost vody.

Pak nás čekalo krátké klesání od horního konce Vrchoviny a odbočení do kopce „Na Patřín”. Po jižním hřebenu nad Vrchovinou, kde náhle začalo na obloze bouřit, jsme pokračovali a sešli jsme až na hlavní silnici mezi Vrchovinou a Novou Pakou.

Poslední část vejšlapu nás vedla přes Balka a kraj Podlevína do Staré Paky. Ve Staré Pace již začínalo z oblohy drobně cákat a tak jsme se rychle schovali do hospůdky „Posezení u sousedů”. Venku se rozpršelo a tak jsme v suchu hospůdky provedli závěrečné zhodnocení „Vejšlapu 2014”.

Přes špatné ranní vyhlídky ohledně počasí jsme celých asi 20 km absolvovali za příjemného počasí a všichni turisté byli spokojeni.

„Vejšlap - 2015” - „Z Libuně do Staré Paky”

Letošní ročník 2015 nás zavedl opět do blízkého okolí. Nebylo to však jako v loňském roce do Lázní Bělohradu, ale o kousek dál a trochu víc na západ. Letos jsme vyjeli vlakem do Libuně v Českém ráji a „po svejch” pak pokračovali domů do Staré Paky.

V sobotu ráno se nás na Staropackém nádraží sešlo osm. Nastoupili jsme do vlaku a v 8:33 odjeli přes Lomnici nad Popelkou do Libuně. Tam jsme dorazili dle jízdního řádu v 9:16 hodin.

Po vystoupení z vlaku a povinné společné fotografii jsme se vydali na pouť. Protože libuňské nádraží je na druhé straně obce, museli jsme nejdříve po žluté turistické značce projít Libuní a pak jsme po stejné značce zamířili směr osada Svatý Petr. Prošli jsme osadou Svatý Petr a začali jsme stoupat k osadě Morcínov nad obcí Košov. Prošli jsme kolem golfového hřiště a u trafostanice nad Košovem jsme odbočili vpravo a sestupovali Košovem k hostinci u hlavní silnice. Cestou jsme ještě odbočili na navštívili pramen Cidliny.

V hospodě na Košově jsme se stavili na oběd a prodiskutovali další postup. Po zalití oběda zrzavým mokem jsme vyrazili po červené turistické značce směr Tábor.

Na Táboře (678 m.n.m.) jsme se nezdržovali, rozhlednu jsme si prohlédli jen ze země a pokračovali jsme přes obec Chlum do obce Ploužnice. Zde jsme se krátce zastavili na jedno pivko a hned pokračovali k Syřenovu. V hostinci Klepanda v Syřenově jsme se opět zastavili na pivko a trochu si odfoukli.

Z Klepandy nás čekala už jen cesta přes Kumburk a Brdo do Staré Paky. Čas jsme měli pěknej, tak jsme Kumburk obešli zleva velkým obloukem nad obcí Krsmol u vyšli až u skalky pod Kumburkem.

Poslední část byla již klasická po zelené turistické značce přes Brdo a Panenku Marii nad staropackým letištěm do Staré Paky.

Závěrečné zhodnocení jsme provedli ve Staropacké sokolovně. Probrali jsme ušlé kilometry a rozešli se k domovům.

Počasí nám přálo celou cestu a protože jsme dodrželi původně naplánovanou trasu, tak tomu odpovídala i její délka necelých 21 km.

„Vejšlap - 2016” - „Palackého stezka”

Tak jako každý rok, tak i letos pořádal Oddíl lyžování na konci prázdnin v sobotu 27.8.2016 tradiční „Vejšlap” po vlastech českých.

Poslední dva roky jsme se pohybovali v jižnější části Českého ráje. Letos jsme proto zavítali více na sever do krásných míst železnobrodska. Trasa byla naplánována Palackého stezkou z Plavů do Spálova krásným údolím řeky Kamenice.

Ráno 27.8.2016 dorazilo na staropacké nádraží devět natěšených turistů a v 8:31 hodin jsme vlakem vyjeli do Plavů s přestupem v Železném Brodě. Do zastávky Plavy jsme dorazili přesně dle jízdního řádu v 9:18 hodin.

V Plavech po povinné společné fotografii jsme vyrazili na tůru. Ze zastávky Plavy (0 km) se napojujeme na žlutou turistickou značku a míříme k pravému břehu řeky Kamenice. Asi po 600 metrech přecházíme most a napojujeme se na modrou turistickou značku. Od tohoto místa jdeme až do Spálova pouze po levém břehu Kamenice. Od mostu mírně stoupáme, až jsme dosáhli nejvyššího místa letošního vejšlapu s vyhlídkou do údolí řeky Kamenice (1,6 km). Stále postupujeme po modré turistické značce podél břehu Kamenice a před obcí Návarov navštěvujeme zříceninu hradu Návarov (4,3 km). Dle dostupných údajů přímo na místě jsme překvapeni, jak velký hrad zde kdysi stával. Na obrázku vypadal jako Karlštejn. Po dalších asi 700 m přicházíme na dolní konec obce Návarov k novému mostu přes řeku Kamenici (5 km). Z tohoto mostu jsou ještě vidět zbytky pilířů původního kamenného mostu, na kterém již bohužel zapracoval zub času. Tady se ještě zastavujeme na občerstvení v penzionu Rusalka a odměňujeme se za ušlé kilometry svačinou a zrzavou vodu. Po odpočinku pokračujeme dál. Most přecházíme, napojujeme se na červenou značku a stále se držíme levého břehu Kamenice. Turistická stezka nás podél řeky po 8 km dovedla až do Spálova (13 km). Cestou si užíváme krásné výhledy na řeku Kamenici.

K vlakové zastávce Spálov přicházíme právě včas. Za 10 minut nám jede vlak. Tak se ani nezastavujeme v místní restauraci a zhodnocení vejšlapu si necháváme až do Staré Paky.

Po celou cestu nám přálo počasí. Před 30 stupňovým žárem jsme byli schovaní ve stínu stromů a vlhký vzduch podél řeky se krásně dýchal.

Po zhodnocení ve staropacké Sokolovně můžu směle napsat, že Vejšlap 2016 se podařil a všichni turisté byli spokojeni. Dokonce padly i takové návrhy, že až se listí zbarví podzimem, tak si trasu projdeme ještě jednou.

To je velkou motivací k udržování tradice a pořádání dalších turistických akcí naším oddílem.

„Vejšlap - 2017” - „Pilníkov - Bílá Třemešná”

Oddíl lyžování na konci prázdnin pořádal v sobotu 26.8.2017 tradiční „Vejšlap” po českých luzích a hájích.

Loňský rok jsme se pohybovali údolím říčky Kamenice a tak jsme se letos vydali do kopců více na východ od Staré Paky. Trasa byla naplánována z údolí Pilníkovského potoka přes hřeben do údolí řeky Labe a tento plán jsme také bezezbytku dodrželi.

Sraz všech účastníků byl ráno 26.8.2017 na staropackém nádraží v 8:20 hodin. Do odjezdu vlaku přišlo na nádraží bohužel pouze šest turistů. Jmenovitě: Láďa Frýba, Milan Straňák, Bára a Lukáš Jarošovi a Jana a Vašek Šepsovi. Vlakem v 8:34 hodin jsme ze Staré Paky jeli do Pilníkova, kam jsme dorazili v 9:25 hodin.

V Pilníkově po vystoupení z vlaku jsme samozřejmě nafotili společnou startovní fotografii, namasírovali svaly na nohou a vyrazili „po svejch“ na trasu. Na prvním kilometru jsme odbočili vlevo ze silnice na zpevněnou cestu dle plánu. Bohužel cesta po 500 m končila u rozestavěného domu a nám nezbylo nic jiného, než se vrátit zpět a dále pokračovat po silnici. Kilometrová zacházka nás ale morálně nezlomila a z vesela jsme stoupali dalších 5 kilometrů až na hřeben. Na pátém kilomertu jsme měli sice opět odbočit do lesa, ale po předcházející zkušenosti jsme tak neučinili a dále pokračovali po asfaltu.

Na vršku tohoto stoupání ve výšce asi 560 m.n.m. jsme se zastavili u zatím největší větrné elektrárny v České republice, která byla uvedena do provozu 1. prosince 2014. Výška tubusu je 119 m a výška při vztyčeném listu vrtule je 175 m (délka listu vrtule je 56 m). Nominální výkon elektrárny je 3000 kW, který dosáhne již při rychlosti větru 12 m/s. K zapnutí elektrárny dochází při rychlosti větru 3 m/s a k vypnutí při 25 m/s. Maximální otáčky jsou 17,7 ot/min. Při těchto otáčkách a délce listu 56 m se konce listů pohybují rychlostí 373 km za hodinu. Na informační tabuli u elektrárny je spousta dalších zajímavých informací, které nebudu popisovat. Jsou na fotografii, nebo si je můžete sami dohledat na internetu včetně finanční stránky pro přilehlé obce.

Po svačině u paty elektrárny jsme se vydali na sestup do labského údolí. Protože trasa byla z kopce, tak nám cesta celkem rychle ubíhala. Postupovali jsme přes vesničku Kocléřov a osadu Nové Domy. Před obcí Hájemství asi na 9 km jsme navštívili "Mariánské poutní místo u studánky" údajně s léčivou vodou. Součástí tohoto poutního místa je i poutní kostel Navštívení Panny Marie. Po prohlídce areálu a čerpání vody ze studně se zázračnou léčivou vodou, jsme se napojili na zelenou turistickou značku. Po ní jsme lesem dále klesali a sbírali houby pod osadou Hájemství. Na další turistické křižovatce jsme odbočili na modrou turistickou značku, po které jsme sestoupili až na dno údolí k druhé labské přehradě Les Království. To jsme měli za sebou přibližně 14 kilometrů.

Po takové porci kilometrů a s vysušenými hrdly jsme si zasloužili nějaký odpočinek a tak jsme navštívili místní stánek a řádně se občerstvili. Zde nás také dohledal Jarka Nypl, který nás přijel na kole podpořit v další cestě. Poslední kilometry po celkem frekventované silnici do Bílé Třemešné už nebyly příliš zajímavé a proto jsme pospíchali, abychom už byli v cíli.

Do odjezdu vlaku k domovu z Bílé Třemešné jsme měli dostatek času. Navštívili jsme proto výbornou Restauraci U Šmídů naproti nádraží, kde jsme provedli závěrečné zhodnocení celé akce.

Dle všech účastníků se letošní Vejšlap 2017 vydařil. Jedinou skvrnou byla i přes krásné počasí malá účast pochoduchtivých sportovců a to je škoda. Snad nám další roky přivedou více „šlapáků a šlapek”

V 16:49 hodin jsme nastoupili do vlaku v Bílé Třemešné a do Staré Paky jsme dojeli přesně dle jízdního řádu v 17:19 hodin. Společně jsme z nádraží došli do vsi, kde jsme se rozloučili s pozdravem „Někdy příště ...”

„Vejšlap - 2019” - „Cesta K.J.Erbena”

Nastal konec prázdnin a to je čas kdy náš Oddíl lyžování pořádá „Vejšlapy“ po různých částech našeho kraje. Nejinak tomu bylo i letos. Na den 31. srpna 2019 jsme naplánovali pro nás zcela novou trasu ze Dvora Králové nad Labem do Lázní Bělohradu v délce něco málo přes 24 km.

Vše bylo naplánováno, pozvánka zveřejněna kde se dalo. Otázka byla jaké bude počasí a tím pádem jaká bude účast. Celé léto bylo vedro jako na Sicílii a tak jsme věřili, že takové počasí vydrží i na náš den. Ostatně po loňském špatném a deštivém vejšlapu bychom si to zasloužili.

V sobotu 31.8.2019 ráno bylo trochu chladněji než předchozí dny, ale bylo krásně jasno. Nic nebránilo tomu vyrazit na tůru. Odjezd byl naplánován v 8:33 hodin z nádraží ve Staré Pace přímo do Dvora Králové nad Labem. I přesto, že bylo pěkné počasí, se nás na nádraží sešlo pouze sedm statečných. Téměř prázdným osobáčkem nás staropacký rodák Milda Frýba vyvezl přesně dle jízdního řádu směrem do Dvora. Cestou jsme měli čas podrobněji probrat nastávající pěší výlet.

Do Dvora na nádraží jsme přijeli v 9:15 hodin a pro mě nastala hned první nepříjemnost. Musím ale podotknout, že byla za celý den taky poslední. Při pokusu vytvořit společné startovní foto, šáhnu do baťohu a ono nic. Foťák zůstal doma na stole. No nic, vytáhl jsem svůj stařičký telefon a celý vejšlap musel fotit provizorně. Kvalita nic moc, však ono to je také na pořízených snímcích vidět.

Po povinném společném startovním focení jsme se před nádražím chytli zelené turistické značky a vyrazili vstříc kilometrům. Ze začátku jsme mírně stoupali, nejdříve chvíli po silnici až do první serpentýny, kde jsme odbočili vpravo na pěšinu a dále po zelené lesem. Čím více jsme se nořili do lesa, tím více se v cestě i podél cesty objevovaly houby. Žádní měkouši ale hříbky, podhříbky, hřiby kováři a tak dál. Prostě hned na začátku se vejšlap zvrhnul na prach sprostou houbařinu a to jsme ani nemuseli opustit cestu. Alespoň nám cesta lépe ubíhala. Než jsme dosáhli horizontu pod Záleským vrchem, byla igelitka i bunda co by taška naplněny a nemuseli jsme si hub již dále všímat. Bylo ale těžké je tam nechávat. Nicméně jsme pokračovali dál nyní již po rovině a mírně z kopce bez houbaření, až jsme asi na 3 km přišli k přírodní památce Čertovy hrady. Je to rozsáhlé balvaniště z opravdu velkých pískovců, které jsou volně roztroušeny po lese. Některé balvany jsou jako malé skály. Vůbec jsem netušil, že blízko Dvora Králové je něco takového. Po prohlídce památky jsme pokračovali stále po zelené zvlněným terénem. Přešli jsme silnici a dále lesem až na turistické rozcestí u Zátluk (5,1 km). Odbočili jsme vpravo a po 100 m jsme přišli na místo bývalé tvrze Zátluky. Je to krásné klidové místo s malým rybníčkem plným malých i větších ryb a kvetoucích leknínů, který se dá obejít. Téměř uprostřed rybníčku je malý ostrov přístupný po dřevěném mostě, na kterém je postaven dřevěný altán s lavicemi a malým stolem. Chvíli jsme si tady poseděli, nasvačili se a užívali si klidu, ticha a pleskajících rybiček na hladině. Nádherné místo.

Po odpočinku jsme vyrazili dobývat další kilometry. Vrátili jsme se 100 m zpět na rozcestí a pokračovali dále cestou po zelené značce. Přešli jsme opět silnici a pozvolně začali stoupat až na rozcestí (5,8 km). Tady jsme se napojili na červeně značenou „Cestu K. J. Erbena“, která nás má vést až do Lázní Bělohradu. Odbočili jsme na ní vlevo a již ostřeji stoupali lesem až k hornímu konci obce Horní Dehtov (6,5 km). Tady jsme také dle plánu dosáhli nejvyššího místa letošního Vejšlapu (489 m.n.m.). Je odtud krásný výhled na Zvičinu a vesničky na jejím jižním úpatí. Jak jsme vylezli z lesa a koukali do kraje, zjistili jsme, že se udělalo pořádné vedro. Dívali jsme se po okolí a sledovali kudy povede naše další cesta. Ta byla vidět dole pod Dehtovem. Další kroky na slunci nás vedly z kopce Dehtovem a už jsme se těšili až se zase zanoříme do lesa. Mezi poli pod Dehtovem jsme prošli kolem vysílače a opět lesem začali klesat kolem Zdobína až k Miletínským lázním (10,8 km). Prošli jsme kolem pramene živé vody a kaple sv. Jana Nepomuckého a pak již byl Miletín jako na dlani. Však už jsme se taky těšili na posezení u oběda a ochutnávku piva z místního minipivovaru. Na náměstí jsme to však měli ještě 2 km, ale i ty nám rychle uběhly.

Na oběd jsme zašli na náměstí do Pivovarské zahrádky (12,9 km). Jídlo je sice bufetového stylu - hranolky, smažák, řízek s chlebem, tlačenka a podobné rychlovky. Za lepším jídlem by člověk musel hned vedle do Sousedského domu. My ale chtěli ochutnat jejich místní pivo přímo od zdroje. Dvakrát jsme ochutnali světlý ležák zvaný „Pytlák“ a můžu říct, že opravdu nebylo špatný. A jen tak ze zvědavosti jsme zkusili třetinku ochuceného medového piva s krásnou karamelovou barvou jak piva tak pěny zvaného „Medula“. Na chlapy bylo až moc sladké, ale ďučatům chutnalo. Test tedy proběhl, byli jsme najedeni a odpočati a mohli jsme se vydat na další štrapáci.

Z náměstí jsme vyšli směr Lázně Bělohrad stále po červené Cestě K. J. Erbena, která po pár stech metrech odbočila vlevo do polí. Těmi jsme prošli až do Červené Třemešné (16,5 km). Odtud jsme chvilku stoupali po silnici kolem kostela sv. Jakuba Většího a sv. Ondřeje, na vršku odbočili vpravo a po rovině lesem došli až na známé poutní místo Byšičky s kostelem sv. Petra a Pavla (20,1 km). Tady to nešlo jinak než si sednout a kochat se pohledem na okolní krajinu bělohradska zalitou odpoledním sluncem. Málo naplat, je to krásné místo a ten klid, to je člověku hnedle líp. Tak jsme seděli, sledovali okolí a povídali a povídali. Až pohled na hodinky nás přiměl k odchodu do závěrečné části letošního vejšlapu. Z Byšiček jsme Hraběnčinou cestou sešli do Bažantnice, prošli centrem Lázní Bělohrad a skončili na bělohradském vlakovém nádraží (asi 24,1 km). Zbývalo nám necelých 10 minut do příjezdu vlaku. Byl přesný dle jízdního řádu a tak jsme v 17:10 odjeli směrem ku Pace.

No a závěrečné hodnocení? Konečně nám přálo krásné slunečné letní počasí a to se pozitivně projevilo na celém putování. Prostě úžasnej vejlet! Jen si musím postesknout již poněkolikáté nad účastí. Ačkoli jsou podmínky nádherné a předpověď počasí vynikající, tak účast je stejně mizerná. Nejvíc mě ale mrzí, že z letošních sedmi turistů jsme byli pouze tři z pořádajícího oddílu a zachraňovat nás museli členové Velocipéd klubu a Klubu přátel turistiky z Nové Paky. Je zřejmě taková doba a ať se člověk snaží sebevíc, situace se nelepší.

Do příštího roku nám všem popřeji stejně dobré počasí jako letos, stejně dobrý nápad s trasou vejšlapu a snad trošku více příznivců turistiky a poznávání neznámých míst v našem krásném kraji.

„Vejšlap - 2020” - „Cesta za Větráky”

Tak jako každý rok je konec srpna vyhrazen našemu putování po blízkém i vzdálenějším okolí. Proto tomu nemohlo být jinak ani letos. Na den 29. srpna 2020 byla naplánována úplně nová trasa s pracovním názvem „Putování za větráky“. Název trochu zvláštní, ale to objasním v následujících řádcích. No a aby to nebylo pouze putování po větrácích, tak byl plán trasy doplněn o několik dalších zajímavostí v okolí. Bohužel po krásném teplém a na srážky ne zrovna bohatém létě nebyla předpověď na tuto sobotu zrovna příznivá. Mělo se ochladit a teplotu kolem 15 stupňů měly provázet časté dešťové přeháňky nebo trvalý déšť. To znamenalo, že moje chmury z malé účasti opět stouply o pár schůdků. Nedalo se nic dělat, plán je plán a dopředu avizovaná akce se musí uskutečnit, kdyby čert na koze jel. Že vše nakonec dopadlo jinak, se vám teď pokusím popsat.

Tak jdeme na to! V sobotu 29. srpna 2020 ráno jsme se sešli na vlakovém nádraží ve Staré Pace a motoráčkem odjeli v 7:33 směr Borovnička a tam dorazili dle jízdního řádu v 7:50. Nebe nad námi plné nízkých mraků nevěstilo nic dobrého a tak jsme rychle vyrazili na místo prvního zastavení, až jsem zapomněl udělat společné startovní foto s nápisem Borovnička. Tím prvním zastavením byl místní kostel Božského srdce Páně, jehož zvláštností je jeho „mládí“. Byl postaven v roce 1929, ale naplno svému účelu sloužil jen necelá dvě desetiletí do odsunu německých obyvatel po druhé světové válce. Po změně režimu v našem státě ve čtyřicátých letech dvacátého století a nezájmu státní moci o duchovní život obyvatel kostel chátral nedostatkem údržby. Výsledek takového přístupu byl takový, že římskokatolická církev kostel s protékající střechou, loupající se omítkou a rozpadajícím se zdivem věnovala obci Borovnička za symbolickou jednu korunu jako danajský dar. Paní starostka Borovničky nyní musí v malém rozpočtu obce najít nemalé částky na opravu této krásné stavby. To vše bez možnosti čerpání nějaké dotace, protože kostel není žádnou kulturní památkou, což by si možná zasloužil. To bylo jenom takové postesknutí nad stavem této stavby.

No tak pokročíme dál... Ze zastávky jsme tedy spěšně prošli částí obce a ocitli se před kostelem. Tam na nás čekala starostka paní Ing. Petra Macáková, se kterou Jana Šepsová vyjednala naši návštěvu a paní starostka byla tak ochotná a vstřícná, že nám věnovala část sobotního soukromého života. Pustila nás do kostela na prohlídku, vysvětlila nám pohnutou historii kostela i obce a zdatně zodpověděla spoustu dotazů. Kostel jsme si v klidu celý prohlédli a to včetně návštěvy zvonice, která je bohužel bez zvonů. Tento stav je důsledkem nějakých nenechavců, kteří oba zbývající zvony zcizili v nedávné době, jak nám vysvětlila paní starostka. I tací lidé se mezi námi najdou. Na závěr prohlídky jsem musel konstatovat, že obcí investované peníze do kostela se začínají projevovat a kostel se pomalu začíná probouzet do dalšího života. Doufejme, že nyní to bude na hodně dlouho a všem, kteří se na tom podílejí přejeme hodně štěstí a silné nervy s byrokracií.

Po rozloučení s paní starostkou a opuštění kostela jsme se vydali kousek zpět a asi uprostřed obce u autobusové zastávky odbočili vlevo, přešli železniční koleje a zamířili do polí na další místo našeho putování. Mezi poli jsme mírně stoupali na blízké návrší s krásným výhledem na celé Krkonoše, které byly bohužel tuto sobotu schované v mracích a tak o kochání se panoramaty jsme si mohli nechat jen zdát. Nám to ale nevadilo, protože vrchol návrší byl naším druhým zastavením. Tak a teď se dostaneme k tomu pojmu „větrák“ v názvu našeho putování. Toto místo bylo stanovištěm původního větrného mlýna (větráku), který zde postavil Augustin Čeřovský v roce 1846. Jeho pohnutá historie je až do dnešní doby zkráceně popsána na informačních tabulích umístěných na zbytcích základového kříže původního mlýna. Nebudu to zde vypisovat, koho tato věc zajímá, ať místo navštíví a vše se dozví. Jen doporučuji vybrat jasné počasí, protože výhledy na hory jsou zde nádherné a doplňují celou atmosféru místa.

Další naše kroky mířily stále západním směrem mezi poli po hřebenu, na kterém měli myslivci takové množství posedů zvaných kazatelny, že jsme si připadali jako v zabezpečeném vojenském prostoru se strážními věžemi. Kvalita cesty se postupně měnila ze zpevněné na travnatou a nakonec polní cestu vyježděnou traktory. Tuto před dvěma dny ještě velice prašnou cestu změnil předchozí déšť na blátivý a kluzký koridor. Během několika kroků jsme měli boty obaleny červenou jílovačkou. Po botách o nějaké kilo těžší jsme šli jako na chůdách. Už jsme se těšili, až bahnisko opustíme a dostaneme se alespoň na louku. To se nám asi po 300 m splnilo. Na louce jsme boty trochu očistili a mírně z kopce se pustili ke kraji lesa, kde na nás čekalo další zastavení. Tím byl pramen řeky Javorky , která je pro náš region významným tokem. Jistě ji všichni znáte. Mimo jiné protéká například Lázněmi Bělohrad, Ostroměří a u Skřivan se vlévá do Cidliny a je jejím druhým největším přítokem. Bohužel o tom, že je to pramen hovoří pouze nápis vytesaný do kamene, protože jinak po vodě zde není ani památky. Pramen je zaneřáděný a zasypaný a voda zřejmě protéká do údolí v této části pod povrchem. Nevadí, hlavně že víme kde Javorka pramení.

Opustili jsme Javorku, ale zpět na hřeben jsme nešli stejnou cestou, ale v rámci čištění bot jsme to střihli šikmo po louce až na vrcholovou cestu. Ta už byla více písčitá a tak se na boty nelepila. Šli jsme stále po hřebenu kolem památného kříže obětem prusko-rakouské války roku 1866. Naším cílem byla obec Borovnice. Tam jsme skutečně po asi 1,6 km došli a to přímo k patě nově postaveného „Větráku“, který byl naším dalším zastavením. Tento nový větrný mlýn je věrnou a funkční replikou větráku, jehož původní stanoviště jsme navštívili na druhé zastávce popsané výše. V obci Borovnice bylo v druhé polovině devatenáctého století 5 větrných mlýnů a obec si vysloužila přezdívku malé Holandsko. Do dvacátého století se dochoval bohužel jen jeden, který byl provozován německým majitelem Augustinem Hackelem až do roku 1946, tedy opět do odsunu Němců po druhé světové válce. Pak už jen chátral a po „kvalitní péči“ úředníků památkových úřadů a s přispěním vandalů skončil svoji životní pouť. V roce 1968 byl rozebrán a již nikdy nebyl postaven a nakonec shnil při uskladnění bez ošetření proti hnilobě ve skanzenu v Kouřimi. Velkou zásluhu o vyrobení a postavení funkční repliky má borovnický Spolek Větrák a hlavně pan Chvojka. Ten byl tak ochotný, že se mu podařilo i přes obrovský zájem veřejnosti a velkou návštěvnost vyšetřit si pro nás trochu času a provedl nás celým mlýnem a vysvětlil a částečně i předvedl jeho činnost. Za tuto ochotu mu velice děkujeme. Všem zainteresovaným se povedl opravdu husarský kousek a v obci Borovnice se tím určitě zvýšila návštěvnost turistů.

Protože po prohlídce mlýna již bylo po poledni -což je čas jídla, seběhli jsme z kopce do Restaurace „U Myšáka“ na oběd, odpočinek a trochu doplnění tekutin. Odpočati a posilněni jsme vyrazili do druhé poloviny putování. Vrátili jsme se na hřeben k větráku a po silnice šli asi 850 m směrem na Horka u Staré Paky. Pak jsme odbočili doleva a mířili do údolí Zlatnice. Tam jsme sice již při jednom zimním vejšlapu byli, ale nyní je toto poutní místo krásně vyčištěno od náletových dřevin. Také úsilím dobrovolných hasičů obce Borovnice byla opravena místní kaplička a nově zbudována křížová cesta se 14-ti zastaveními jako replika původní křížové cesty. Dále se zde nachází nově vybudovaný okruh s názvem „Cesta slunce“ také se 14-ti zastaveními na místech původní zničené křížové cesty. Za tento okruh můžeme poděkovat obci Vidochov.

Další naše cesta již neměla žádné významnější zastavení. Ze Zlatnice jsme prošli lesem a po lukách nad Vidochovem vystoupali na kopec Kozinec (608 m.n.m.), nejvyšší vrchol jičínského okresu. Z jeho vrcholové hrany je krásný výhled na Novou Paku a její okolí. Nakonec nás čekal sestup na Veselku, což je průsmyk mezi Kozincem a Levínem a přes obec Podlevín jsme úbočím Staropackých hor došli do cíle v lyžařské boudě na staropacké sjezdovce. Zapálili jsme táborák, opekli buřty, zalili je nějakým zrzavým mokem a hlavně zhodnotili prochozený den a navštívené zajímavosti v okolí.

Na závěr povídání o Vejšlapu 2020 bych měl přednést zhodnocení, které jsem odposlouchal na sjezdovce u buřtů. Tak já se to pokusím popsat.

Vzhledem k nepříznivé předpovědi počasí nám ani jednou nekáplo a i teplota byla na šlapání po kopcích příznivá, prostě akorát. Ale nejvíc mě překvapila účast. Nechtěl jsem ráno na nádraží ani věřit svým očím. K našem motoráčku se blížila velká skupina a já si pomyslel „že by to bylo skvělé, kdyby patřila k našemu vejšlapu, ale to se nemůže za tohoto počasí stát. Vloni bylo krásně a účast byla mizerná“. No a ono se to stalo. Srdce jsem měl štěstím v krku, náladu a krev na bodu varu. Až jsem to musel s ostatními zchladit ohnivou vodou. Prostě tolik účastníků už mnoho let nepamatuji a přitom bylo tolik nováčků. Nedokážu si to vysvětlit. I když bylo krásně tak nic a teď když předpověď počasí nebyla nic moc, tak taková účast. Snad by v tom mohla hrát roli trasa a jednotlivá zastavení, která nebyla až tolik známá. Prostě 14 turistů a pes je skvělé. Jen tak dál.

Celý letošní Vejšlap 2020 byl všemi účastníky hodnocen velice kladně a tak pevně věřím, že nám zachovají přízeň i do budoucna a budu se na ně těšit i v dalších letech.

„Vejšlap - 2021” - „Za vyhlídkami přírodní rezervace Údolí Jizery”

Na konci prázdnin tedy poslední srpnovou sobotu roku 2021 opět pořádal Oddíl lyžování TJ Sokol Stará Paka tradiční letní "Vejšlap". Letos jsme se po pěti letech vrátili do Pojizeří. Proto dostal letošní vejšlap název „Za vyhlídkami přírodní rezervace Údolí Jizery“. Trasa byla naplánována do údolí řeky Jizery mezi městy Semily a Železný Brod - a to hned dvakrát. Podrobnosti se dočtete na dalších řádcích, ale začneme pěkně popořádku.

Sraz všech zájemců o společnou turistiku byl 28.8.2021 v 8:25 hodin na vlakovém nádraží ve Staré Pace. Nakonec se nás na nádraží sešlo pouze šest a vlakem jsme v 8:30 hodin odjeli do Semil. Po povinné společné fotografii v místě startu jsme se vydali na cestu.

Ze semilského nádraží jsme vyrazili severním směrem po modré turistické značce a městem prokličkovali k řece Jizeře, kterou jsme po pěším mostě překonali na druhý břeh, odbočili vlevo a napojili se na červenou turistickou značku. Po pár stech metrech na křižovatce „U Kynčlů“ jsme změnili barvu a přešli na žlutou značku a napojili se na méně známou „Kamenického stezku“. Počáteční táhlé stoupání nás dovedlo na pravobřežní hřeben vysoko nad Jizerou na první vyhlídku „Peretka“, která je jednou z mnoha vyhlídek do údolí Jizery. Kamenického stezka dále pokračuje již bez větších stoupání. Je to poměrně zarostlá úzká pěšina na hraně prudkého svahu padajícího až do Jizery. Hluboko pod námi podél břehu vede dobře známá „Riegrova stezka“. Takže po Kamenického stezce jsme pokračovali dál a postupně navštěvovali jednotlivé vyhlídky. Některé pro svou zarostlost žádný pěkný výhled do údolí nenabízely. To byly hlavně ty první. Zato vyhlídky z druhého konce stezky byly nádherné ba přímo fantastické. Jednotlivé vyhlídky nebudu vyjmenovávat. Zmíním se jen o některých, ostatní jsou popsané na fotografiích.

Z vyhlídky „U Bakala“, ze které je opravdu pěkný výhled, jsme krátce vystoupali na rozcestí a odpočinkové místo „Přístřešek Morava“. Byli jsme téměř na nejvyšším místě letošního vejšlapu, tak jsme se zde krátce zastavili, odpočinuli si a dali svačinku. Do nejvyššího místa nám chybělo pár set metrů téměř po rovině a pak jsme sešli k nejhezčí vyhlídce „Myší skála“. Výstup na ní není zrovna nejjednodušší. Z počátku se na ní stoupá po schodech, ale závěr je již pouze po skále jištěn řetězy. Vyplatí se ale vylézt nahoru, protože výhled z ní je nezapomenutelný.

Potěšeni krásnými výhledy jsme pokračovali dál do obce Spálov. Prošli jsme kolem památné 200 let staré lípy srdčité jejíž obvod kmene je úctyhodných 556 cm a prohlédli si opravenou evangelickou kapli, která slouží jako modlitebna Českobratrské církvi evangelické v Libštátě. Nad kaplí jsme se potěšili rozhledem do volného prostoru širokého okolí Podkrkonoší a Krkonoš.

Poslední část severní trasy byla pouze z kopce a končila u železniční zastávky a vodní elektrárny v Podspálově. Na tomto místě téměř v polovině cesty byla možnost nasednout na vlak a vejšlap si zkrátit. Tuto možnost ale nikdo nevyužil a všichni jsme se odebrali do místní restaurace na oběd, protože byl již nejvyšší čas něco zakousnout.

Po obědě jsme ještě doplnili vypocené tekutiny a vyrazili na zpáteční cestu do Semil. Tentokrát jsme postupovali po veřejně známé klasické „Riegrově stezce“ s cílem na vlakovém nádraží v Semilech. Cestou jsme navštívili známá zatavení a vyhlídky, jako například „Pramen A. Staška“, tunel, visutou lávku atd. Z lávky jsme si také prohlédli na protějším břehu vyhledávanou ferratu „Vodní bránu“, která byla plná lezců. Poslední část trasy pak byla opět kličkováním městem na vlakové nádraží v Semilech.

Zhodnocení akce jsme provedli hned v hospůdce naproti nádraží. Počasí jsme měli na vejšlap perfektní, ač to z počátku tak nevypadalo. Nezmokli jsme a dokonce občas svítilo i sluníčko. První kapky se objevily až když jsme zasedli k zaslouženému závěrečnému pivku.

Délka trasy byla necelých 14 km. Bohužel účast byla jako již v několika minulých letech mizerná. Šest účastníků není zrovna mnoho a z toho byli pouze dva z pořádajícího oddílu. Kdyby nás nepodpořili novopačtí turisté a členové novopackého Velociped klubu, tak by se jednalo o rodinný výlet a ten není nutné takto plánovat a zveřejňovat. Opět jsme u toho... zda má vůbec smysl něco takového podnikat, když není z řad členů lyžařského oddílu zájem. No uvidíme časem.

Jinak jako celkové hodnocení musím konstatovat, že výlet se povedl a všichni účastníci byli spokojeni.

„Vejšlap - 2022” - „po stopách bloudění naší lyžnice Minky Poličanské”

Pro letošní pochoďáček s názvem „Bloudění po stopách naší lyžnice Minky Poličanské“ jsme zvolili okolí našeho bydliště. Byl to Vejšlap kolem Staropackých hor v hravém duchu. Vyšli jsme ze Staré Paky 27. srpna 2022 od Staré školy čp. 22 v 10:00 hodin. Hned jsme začali stoupat kolem Základní školy ulicí Hartlova. „U Frýbova“ jsme pozdravili paní domu a pana domácího. Za odměnu jsme si vykoledovali vysokohorskou prémii pro lepší dýchání a pan domácí pak s námi pokračoval dále.

Odměna u Frýbů byla důležitá, protože nás ještě čekalo stoupání k boudě ve světoznámém lyžařském středisku Staropacká hora. Tam jsme odložili přebytečné batůžky a povinnou zátěž špekáčků, buřtů, prostě všeho co nebudeme potřebovat na cestě s sebou.

Od této chvíle jsme již vyrazili po předpokládaných stopách Minky, která se onehdy za krásného počasí vydala na vycházku k „letadlu“ na Staropackých horách. Bohužel ani sama aktérka již svou trasu nezná. Dle dobových zpráv víme, že vyšla směrem vzhůru až na vršek Staropackých hor nad chatovou zástavbu. Další cestu jsme neznali, protože tato je celá zahalena velkým tajemstvím. Jak je uvedeno výše ani sama Minka totiž nevěděla, kde se v danou chvíli zrovna nachází. Takže šlo o pochod bez předem určené trasy, která ale byla obohacena hledáním zajímavých „odměn“ pro malé i velké, aby se ani dětičky či dospěláci nenudili. Klasik sice říká, že na nudu je nejlepší pořídit si medvídka mývala a proti trudomyslnosti míč, ale tyto náhražky by nám určitě během cesty nestačily.

Celá trasa tedy probíhala podle následných popisů, které určily postup k dalšímu stanovišti. Tyto indície se musely vždy nalézt spolu s odměnami na místech určených v popisu. Pro začátek jsme jen věděli, že cestou-necestou musíme dojít určitě k letadlu (i když jsme věděli, že k němu Minka nikdy nedorazila, ale měla k němu namířeno). První popis trasy jsme obdrželi v boudě na sjezdovce při odkládání zátěže. Vše ostatní pak probíhalo dle dalších instrukcí, které jsme dle popisu hledali. Jednotlivých zastavení bylo sedm. Na každém místě jsme museli najít nápovědu s dalším postupem a s ní jsme také našli poklad v podobě laskomin pro děti i dospělé.

Prvním místem bylo zastavení u recesistické pamětní tabule na návštěvu Staropackých hor Járou Cimrmanem. V jejím okolí jsme museli najít indícii, která nás pak nasměrovala přes hřeben Staropackých hor k již vzpomínanému letadlu. Toto místo je známo jako pomník havárie sovětského vojenského letadla z 28. listopadu 1988. I tam jsme našli popis, podle kterého jsme došli k pozůstatkům hradu Levín. Protože byl přibližně čas oběda, tak nás další nalezená informace zavedla do levínské hospůdky Oleška, kde jsme zahnali hlad a žízeň a taky jsme si trochu odpočinuli. Jen jsme nevěděli, kam dál a tak při odchodu pan hostinský předal dětem pouzdro s laskominami a dalším postupem. Po jeho podrobném prostudování jsme se vrátili zpět na dolní konec Levínské Olešnice. Tam jsme vystoupali vpravo na hřeben a došli až na místo bývalého hradiště Pravín. Téměř všichni poutníci se přiznali, že na tomto místě ještě nikdy nebyli. Uprostřed bývalého Pravína pod vyvráceným modřínem byla objevena další schránka s indícií. Podle nalezeného popisu jsme se po louce kousek vrátili, nalezli pěšinku lesem a sešli do údolí na jižním konci Žďáru. U chalupy s čerty na komíně jsme odbočili vlevo a údolím postupovali do Ždírce. Dalším zastavením měla být prohlídka sbírky broušených kamenů v chatce u třídičky lomu Hvězda. Bohužel se návštěva neuskutečnila, a to i přesto, že jsme se ještě v pátek připomněli. Pan majitel na nás asi zapomněl a nebyl doma. To bylo trochu zklamáním, ale nedalo se nic dělat, museli jsme dál. Ale kam? Nakonec jsme u domu našli další pouzdro s popisem, který nás už nasměroval do Staré Paky do bydliště naší Minky Poličanské. Miluška a Jirka nás vřele přivítali a dokonce pro nás paní domácí napekla vynikající koláčky. Touto návštěvou skončila naše stopovaná po trase Minky.

Poslední částí naší poutě už byl návrat zpět na sjezdovku k lyžařské boudě a k naší velké radosti šla Miluška s námi. Tam jsme si opekli buřtíky, dojedli zbytky svačin, dopili vše co teklo a již za tmy se rozešli ke svým domovům.

Počasí po celý den bylo nádherné a dobře se nám šlapalo. Dokonce si letos nemůžu stěžovat na počet účastníků, protože 16 turistů je velice slušný výsledek. Hlavně, aby to tak pokračovalo dál.

„Vejšlap - 2023” - „za historií lyžování”

Pro letošní Vejšlap 2023 jsem zvolil oproti roku 2022 oblast trochu vzdálenější a tematicky jsem ji směroval na historii lyžování v Podkrkonoší a v Krkonoších.

V roce věnovaném rodu Harrachů se mně jako nejvhodnější místo, kde bychom takové lyžařské a historické informace mohli získat, zdálo Muzeum lyžování v Dolní Branné. A to nejenom proto, že tato obec i její sousedka Horní Branná je úzce spjata právě s rodem Harrachů, ale i proto, že výše zmíněné muzeum otevřené v roce 2022 sídlí v nádherně zrekonstruované čtvrt tisíciletí staré roubence se symbolickým číslem popisným „1“.

Od záměru nebylo daleko k činům, trasa byla jasně daná. Plánování nebylo úplně jednoduché, neboť jsem se potýkal s problémem jak časově skloubit cestování vlakem, vlastní pěškování, čas potřebný na návštěvu muzea v otevírací době a také čas na oběd a občerstvení opět v návaznosti na otevírací dobu. Vše se nakonec po mnoha telefonátech podařilo domluvit a to hlavně díky velké ochotě personálu muzea a také vstřícnosti majitelů Zámecké restaurace v Horní Branné.

Nyní se tedy podíváme na vlastní trasu.

Sraz všech zájemců byl na staropackém vlakovém nádraží, odkud jsme v 8:38 hodin odjeli vlakem do Martinic v Krkonoších. Po vystoupení jsme se shromáždili a nafotili první společný startovní snímek. Z nádraží jsme vyrazili po červené turistické značce, kterou jsme ale krátce po vstoupení do rozsáhlých lesů opustili a dále se pohybovali již po neznačených cestách. Pro zpříjemnění putování bylo vyhlášeno hledání kamenných křížů, které se v těchto lesích nacházejí. Aby to nebylo v tak hlubokých lesích zase tak složité, tak samozřejmě trasa vedla v blízkosti těchto kamenných památek. Ale i tak jsme si trochu zapátrali s přispěním map a navigace v moderních telefonech. Kilometry rychle ubíhaly a co nevidět jsme se vynořili na druhé straně lesa a Dolní Brannou jsme měli na dohled. I tak to ještě nějaký ten kilometr bylo. Nyní jsme již šli mezi poli nejprve po pěšině v trávě, která byla po předchozích několikadenních deštích téměř pod vodou a pěkně jsme čvachtali. Pak po zpevněné cestě a nakonec po asfaltu až do Dolní Branné k Muzeu lyžování.

Prohlídka byla vyjednána a netrpělivě na nás již čekali, protože jsme měli malé zpoždění zaviněné hledáním prvního kříže. V muzeu nás vřele přivítal pan Aleš Suk a hned se pustil do práce. Hrnul do nás jednu informaci za druhou, až jsme to současně s prohlížením skvělých historických exponátů nestíhali všechno vstřebávat. Vystavené kousky jsou opravdu fantastické. Je mezi nimi i spousta unikátů, o kterých pan Suk věděl úplně všechno. Dozvídali jsme se příběhy z daleké minulosti, historky z doby nedávné i jeho vlastní zážitky se současnými reprezentanty, které v jejich školních letech trénoval. Povídání pana Suka bylo tak poutavé, že bychom jej mohli poslouchat ještě další hodiny. Poslouchali jsme a poslouchali, až jsme zapomněli na čas, který rychle uběhl a překročili jsme vyjednanou dobu, kdy jsme měli být již v Zámecké restauraci na oběd. Velice neradi jsme se ve spěchu rozloučili a úprkem pospíchali do Horní Branné na oběd.

V Zámecké restauraci nás nervózně vyhlíželi. Není se čemu divit. Otevírací dobu mají až od 16:00 hodin a já jsem je přesvědčil, aby pro nás otevřeli už v poledne. Naše zpoždění bylo již značnější. Proto ta nervozita i když jako profesionálové ji na sobě nedali znát. Vše dopadlo v pořádku, v klidu jsme společně seděli, baštili oběd, každý ho zapíjel čím chtěl a nadšeně jsme diskutovali o zážitcích v muzeu. Zvenčí k nám doléhaly celkem silné zvuky, které naznačovaly, že za zámkem u rybníka se něco děje. To byla voda na náš mlýn! Venku totiž probíhala tradiční „Hornobrannská lávka“, závody v přejíždění rybníka na kole či trakaři po úzké plovoucí lávce. Tato akce byla doprovázena dalšími soutěžemi v podobě hodu sudem na dálku, střelba lukem, pití piva na čas atd… Vodácké dovednosti si mohl každý prověřit na loďce, pramici nebo ve člunu. K poslechu hrála živá kapela „Mazáci“. Takovou veřejnou zábavu jsme nemohli nechat bez povšimnutí a náš pěkný den jsme obohatili další trachtací. Ve stáncích bylo k dispozici vše co člověk na takových akcích očekává. Opět jsme jedli, pili, dívali se na lávku a hlavně se neustále smáli nad kreacemi, které odvážlivci předváděli při pádu s bicyklem do vody. V dobré náladě nám čas opět neuvěřitelně rychle utekl a už jsme se museli zvedat a pospíchat přes les po červené turistické značce zpět do Martinic na vlak. Cestou lesem jsme se znovu zabavili hledáním druhého kamenného kříže. Ten byl nalezen poměrně rychle a tak jsme na nádraží v otevřeném Železničním muzeu stihli před odjezdem k domovu ještě jedno orosené.

Po příjezdu do Staré Paky nás opět vítaly zvuky podobné těm z Horní Branné. Samozřejmě že se na staropackém fotbalovém hřišti něco děje. To se musí prověřit a tak se znovu šlo za zábavou. Tentokrát se akce jmenovala „Ukončení prázdnin“ s živou hudbou, kterou přinášela kapela „Megaděs“. Atmosféra nás hned vtáhla do děje. Popili jsme, zašpásovali, zaskákali při rockových flácích českých i světových a k domovům jsme se rozprchli dlouho po půlnoci.

Takové zakončení našeho „Vejšlapu“ nepamatuju.

Co závěrem? Vlastně jsem už všechno popsal. Tak doplním počasí a pocity a věřím, že budu psát z duše všech účastníků. Dle předcházejících dní panovaly ohledně počasí obavy, ale nakonec bylo slunečné teplé nebe bez jediné kapky. Žádný mráček neproběhl ani na tvářích našich turistů. Nožičky jsme měli trochu ušlapané a skákání při rockovém rachotu je dorazilo. Zato hlavičky byly spokojené a nadšené z krásného dne.

Prostě „Vejšlap“ byl skvělej!

„Vejšlap - 2024” - „letos za historií cyklistiky a barokního sochařství”

Vejšlap 2024 byl tematicky zaměřen na jiný druh sportu než v roce 2023 a dokonce jsme se trochu dotkli i oblasti umění. Tím druhem sportu byla má oblíbená cyklistika a z oblasti umění nám oči spočinuly na barokním sochařství. Za účelem splnit tyto dva hlavní cíle jsme navštívili Muzeum cyklistiky v obci Žireč nedaleko Dvora Králové nad Labem a pro shlédnutí barokních soch jsme nemohli navštívit nic lepšího než areál v Kuksu, který je nedaleko.

Na trasu Vejšlapu 2024 mě navedla Evička Kloučková a celou ji téměř natrasovala. Já jsem si ji na mapách prošel a bylo rozhodnuto. Plánování bylo letos celkem jednoduché. Během několika telefonátů bylo vše vyřešeno.

Teď probereme vlastní trasu.
Sraz všech zájemců byl na staropackém vlakovém nádraží odkud jsme v 8:33 hodin odjeli osobním vlakem do Žirče s příjezdem v 9:21 hodin. Po vystoupení na zastávce jsme se shromáždili a nafotili první společný startovní snímek. Ze zastávky jsme již pěšky po silnici vyrazili do asi 1,5 km vzdáleného Cyklomuzea, které otevírá v 9:30 hodin. Po asi 1,2 km jsme přišli na krásně upravenou náves s příkladně opravenými budovami. V budově rekonstruovaného bývalého pivovaru, který dnes slouží jako útočiště dlouhodobě tělesně postižených, jsme objevili otevřené příjemné občerstvení s venkovní zahrádkou. To jsme nemohli minout. Výběr pochutin a tekutin byl také velice slušný. Od různých sladkých placek, koláčů, zákusků, dortů až po obložené chlebíčky a smaženky. Každý si určitě vybral a zapít to mohl výběrem z mnoha teplých, studených, alkoholických i nealko nápojů. Prostě jsme se trochu zdrželi a poseděli. Během konzumace si někteří byli prohlédnout i bylinkovou zahradu, která je součástí areálu.

Po občerstvení jsme pokračovali do asi 300m vzdáleného Muzea cyklistiky, které se pyšní tím, že je největší ve střední Evropě. Muzeum vzniklo ze starého špýcharu během tří let a obsahuje exponáty převážně ze soukromé sbírky, které jsou rozmístěny ve třech patrech. Vzhledem k tomu, že jsme byli větší skupina, tak nám zaměstnanec muzea v úvodu objasnil vznik muzea a historii vystavených exponátů, které nashromáždil a zachránil před určitou zkázou mezi železným odpadem Ing. Jiří Uhlíř. Musíme mu za takový počin poděkovat a držet mu pěsti do dalších sběratelských let... Ke shlédnutí je více než 200 bicyklů, tříkolek, koloběžek a dalších samohybných strojů. Bicykly jsou opravdu od těch nejstarších kostitřasů a vysokých kol až po moderní silniční a horská karbonová kola. Mezi zajímavosti patří i různá historická odrážedla pro malé děti, šlapací autíčka, ručně ovládaná invalidní vozítka, kolo u kterého se převod mění šlapáním dopředu nebo dozadu nebo drážní šlapací kolo na koleje. Narazili jsme i na funkční a plně vybavenou dobovou cyklodílnu nebo cykloobchůdek. Zavzpomínali jsme i na svoje vlastí začátky cyklistiky. Snad každý jsme si mezi vystavenými to svoje první kolo objevili! Favorit, Eska, Pionýr – to byly naše první stroje, se kterými jsme se seznamovali s jízdou na kole. Součástí expozice je také trenažér jízdy na vysokém kole a každý kdo měl odvahou a nebál se výšek si mohl tento trenažér vyzkoušet.

Z mého pohledu je to opravdu úžasné muzeum, ale pro jeho opravdovou prohlídku by bylo potřeba si vyčlenit i několik hodin, aby si návštěvník podrobně pročetl a prohlédl vystavené exponáty. U některých je potřeba se i zamýšlet nad tím, jak vlastně fungují. Je to velmi zajímavé a poučné a všem milovníkům cyklistiky návštěvu velice doporučuji.

V prostorách celého areálu v Žirči nás obsluhovali lidé se sníženou pracovní schopností. Dobrý pocit jsme měli i z toho, že z každého nákupu a vstupného jde výtěžek na péči o nemocné s roztroušenou sklerózou, kteří mají v bývalém pivovaru v Žirči svůj domov.

Pak už byl nejvyšší čas pokračovat pěšky na další část letošního Vejšlapu. Vyrazili jsme po labské cyklotrase směr Kuks. Bylo teplo, sluníčko se na nás až moc smálo. Občas jsme šli ve stínu stromů, občas podél řeky Labe. Ale i tak byla žízeň a hlad čím dál větší. Zachránil nás Šporkův mlýn! Jde o barokní vodní mlýn, který stojí na levém břehu Labe v obci Stanovice. Od roku 1998 je chráněn jako nemovitá kulturní památka České republiky. Mlýn byl ve Stanovicích vybudován pravděpodobně už na přelomu 16. a 17. století. Ale pro nás bylo nejdůležitější, že jsme s velkým kusem štěstí sehnali pro početnou skupinu hladových a žíznivých turistů místa k sezení. Dobře jsme se všichni najedli a uhasili žízeň. Své „ahoooj“ jsme volali i vodákům, kteří tu mají na Labi jez a tak jich tu taky nespočet zastavovalo.

My ale pěšky pokračovali podél řeky Labe směrem ke Kuksu. Cestou jsme narazili na lom svatého Klimenta. Jde o bývalý pískovcový lom, kde se v minulosti těžil kámen na výstavbu lázní v Kuksu a pevnosti Josefov. Nyní je tu celoroční přírodní galerie soch a konají se tu i sochařská sympozia. My se u jednotlivých soch docela vyřádili – fotili jsme se s nimi zepředu, zezadu a někdy i zevnitř!

A Kuks byl již na dohled. Po schodech jsme vystoupali k první hospůdce na menší občerstvení. A pak nás již čekala cesta kolem Hospitalu a jeho rozsáhlé zahrady zpět směrem na Žireč. Vedla nás Naučná stezka Půjdem spolu do Betléma. A tak jsme také do Betléma a na Braunovy sochy dorazili. Jde o skalní pískovcové reliéfy ukryté v lesích mezi Kuksem a Žirčí. Toto místo určitě stojí za zastavení a prohlídku. Sice se na něm podepsal zub času a lidská bezohlednost, ale i tak je tu krásně.

Na cestě zpět na zastávku v Žirči jsme nemuseli pospíchat, nebylo to daleko. Tam jsme došli pohodovou chůzí a s časovým předstihem. Vlakem v 18:32 přesně na vteřinu jsme odjížděli po přibližně 15 km celodenní vycházce směrem ku Staré Pace.

Všichni tak akorát unavení, někteří více žízniví, ale spokojení a v dobré náladě jsme vystupovali ve Staré Pace z vlaku. Početná skupina novopačáků pokračovala po přestupu vlakem do Nové Paky.

Letos musíme pochválit nejen objednané krásné letní počasí, ale i velikánskou účast turistů. Celkem nás bylo 28 a jeden čtyřnohý kamarád. Nikdy nás snad nešlo tolik jako v roce 2024!

Závěrem si přeji, aby se i v dalších ročnících dařilo tak, jako letos.

Prostě „Vejšlap“ byl skvělej!