Vejšlap 2023

   Pro letošní Vejšlap 2023 jsem zvolil oproti roku 2022 oblast trochu vzdálenější a tematicky jsem ji směroval na historii lyžování v Podkrkonoší a v Krkonoších.
   V roce věnovaném rodu Harrachů se mně jako nejvhodnější místo, kde bychom takové lyžařské a historické informace mohli získat, zdálo Muzeum lyžování v Dolní Branné. A to nejenom proto, že tato obec i její sousedka Horní Branná je úzce spjata právě s rodem Harrachů, ale i proto, že výše zmíněné muzeum otevřené v roce 2022 sídlí v nádherně zrekonstruované čtvrt tisíciletí staré roubence se symbolickým číslem popisným „1“.



   Od záměru nebylo daleko k činům, trasa byla jasně daná. Plánování nebylo úplně jednoduché, neboť jsem se potýkal s problémem jak časově skloubit cestování vlakem, vlastní pěškování, čas potřebný na návštěvu muzea v otevírací době a také čas na oběd a občerstvení opět v návaznosti na otevírací dobu. Vše se nakonec po mnoha telefonátech podařilo domluvit a to hlavně díky velké ochotě personálu muzea a také vstřícnosti majitelů Zámecké restaurace v Horní Branné.
   Nyní se tedy podíváme na vlastní trasu.
   Sraz všech zájemců byl na staropackém vlakovém nádraží, odkud jsme v 8:38 hodin odjeli vlakem do Martinic v Krkonoších. Po vystoupení jsme se shromáždili a nafotili první společný startovní snímek. Z nádraží jsme vyrazili po červené turistické značce, kterou jsme ale krátce po vstoupení do rozsáhlých lesů opustili a dále se pohybovali již po neznačených cestách. Pro zpříjemnění putování bylo vyhlášeno hledání kamenných křížů, které se v těchto lesích nacházejí. Aby to nebylo v tak hlubokých lesích zase tak složité, tak samozřejmě trasa vedla v blízkosti těchto kamenných památek. Ale i tak jsme si trochu zapátrali s přispěním map a navigace v moderních telefonech. Kilometry rychle ubíhaly a co nevidět jsme se vynořili na druhé straně lesa a Dolní Brannou jsme měli na dohled. I tak to ještě nějaký ten kilometr bylo. Nyní jsme již šli mezi poli nejprve po pěšině v trávě, která byla po předchozích několikadenních deštích téměř pod vodou a pěkně jsme čvachtali. Pak po zpevněné cestě a nakonec po asfaltu až do Dolní Branné k Muzeu lyžování.
   Prohlídka byla vyjednána a netrpělivě na nás již čekali, protože jsme měli malé zpoždění zaviněné hledáním prvního kříže. V muzeu nás vřele přivítal pan Aleš Suk a hned se pustil do práce. Hrnul do nás jednu informaci za druhou, až jsme to současně s prohlížením skvělých historických exponátů nestíhali všechno vstřebávat. Vystavené kousky jsou opravdu fantastické. Je mezi nimi i spousta unikátů, o kterých pan Suk věděl úplně všechno. Dozvídali jsme se příběhy z daleké minulosti, historky z doby nedávné i jeho vlastní zážitky se současnými reprezentanty, které v jejich školních letech trénoval. Povídání pana Suka bylo tak poutavé, že bychom jej mohli poslouchat ještě další hodiny. Poslouchali jsme a poslouchali, až jsme zapomněli na čas, který rychle uběhl a překročili jsme vyjednanou dobu, kdy jsme měli být již v Zámecké restauraci na oběd. Velice neradi jsme se ve spěchu rozloučili a úprkem pospíchali do Horní Branné na oběd.
   V Zámecké restauraci nás nervózně vyhlíželi. Není se čemu divit. Otevírací dobu mají až od 16:00 hodin a já jsem je přesvědčil, aby pro nás otevřeli už v poledne. Naše zpoždění bylo již značnější. Proto ta nervozita i když jako profesionálové ji na sobě nedali znát. Vše dopadlo v pořádku, v klidu jsme společně seděli, baštili oběd, každý ho zapíjel čím chtěl a nadšeně jsme diskutovali o zážitcích v muzeu. Zvenčí k nám doléhaly celkem silné zvuky, které naznačovaly, že za zámkem u rybníka se něco děje. To byla voda na náš mlýn! Venku totiž probíhala tradiční „Hornobrannská lávka“, závody v přejíždění rybníka na kole či trakaři po úzké plovoucí lávce. Tato akce byla doprovázena dalšími soutěžemi v podobě hodu sudem na dálku, střelba lukem, pití piva na čas atd… Vodácké dovednosti si mohl každý prověřit na loďce, pramici nebo ve člunu. K poslechu hrála živá kapela „Mazáci“. Takovou veřejnou zábavu jsme nemohli nechat bez povšimnutí a náš pěkný den jsme obohatili další trachtací. Ve stáncích bylo k dispozici vše co člověk na takových akcích očekává. Opět jsme jedli, pili, dívali se na lávku a hlavně se neustále smáli nad kreacemi, které odvážlivci předváděli při pádu s bicyklem do vody. V dobré náladě nám čas opět neuvěřitelně rychle utekl a už jsme se museli zvedat a pospíchat přes les po červené turistické značce zpět do Martinic na vlak. Cestou lesem jsme se znovu zabavili hledáním druhého kamenného kříže. Ten byl nalezen poměrně rychle a tak jsme na nádraží v otevřeném Železničním muzeu stihli před odjezdem k domovu ještě jedno orosené.
   Po příjezdu do Staré Paky nás opět vítaly zvuky podobné těm z Horní Branné. Samozřejmě že se na staropackém fotbalovém hřišti něco děje. To se musí prověřit a tak se znovu šlo za zábavou. Tentokrát se akce jmenovala „Ukončení prázdnin“ s živou hudbou, kterou přinášela kapela „Megaděs“. Atmosféra nás hned vtáhla do děje. Popili jsme, zašpásovali, zaskákali při rockových flácích českých i světových a k domovům jsme se rozprchli dlouho po půlnoci.
   Takové zakončení našeho „Vejšlapu“ nepamatuju.
   Co závěrem? Vlastně jsem už všechno popsal. Tak doplním počasí a pocity a věřím, že budu psát z duše všech účastníků. Dle předcházejících dní panovaly ohledně počasí obavy, ale nakonec bylo slunečné teplé nebe bez jediné kapky. Žádný mráček neproběhl ani na tvářích našich turistů. Nožičky jsme měli trochu ušlapané a skákání při rockovém rachotu je dorazilo. Zato hlavičky byly spokojené a nadšené z krásného dne.

   Prostě „Vejšlap“ byl skvělej!