Přejezd Jizerských hor a Krkonoš 2022
V sobotu 19.2. roku 2022 uspořádal Oddíl lyžování při TJ Sokol Stará Paka tradiční 44. ročník Přejezdu Jizerských hor a Krkonoš.
Fotogalerie kliknutím do obrázku.
O víkendu 19. a 20. února roku 2022 uspořádal Oddíl lyžování při TJ Sokol Stará Paka tradiční, nyní již 44. ročník lyžařské akce zvané „Přejezd Jizerských hor a Krkonoš“. Plánování trasy vzhledem k mírnějším a uvolněným opatřením, které omezovaly pohyb a chování občanů v době koronaviru, nebylo tak problematické, jako tomu bylo v roce 2021. Přesto jsem si netroufl naplánovat trasu po lyžařských stopách na území sousedního Polska jak tomu bývalo dříve.
Letos, to jest v roce 2022 jsme opět nenavštívili trasy na polské straně Jizerek a ani samotné Jizerské hory. Trasa vedla pouze západní částí Krkonoš. Po 20-ti letech jsme se znovu projeli klasickou krkonošskou magistrálou zvanou "Terex" nad Harrachovem. O tom se rozepíšu níže. Nejprve trochu organizačních slov.
Sešli jsme se 19.2.2022 v 6:25 hodin na vlakovém nádraží ve Staré Pace. Nebylo nás mnoho, hodilo by se spíše označení „bylo nás málo“. Všeho všudy pět odvážlivců. Měli jsme ale informaci, že někteří nemohou z rodinných důvodů absolvovat dvoudenní trachtaci. Budou se muset ještě v sobotu vrátit domů a proto jedou do Harrachova jiným způsobem a společně se setkáme na trase, která byla předem známa.
My ostatní jsme společně měli odjet v 6:30 hodin ze Staré Paky s přestupy v Železném Brodě (odjezd 7:00) a Tanvaldě (odjezd 7:30) do Harrachova (příjezd 7:54). Píšu měli odjet, ale k našemu nemilému překvapení vlak ve stanovený čas u nástupiště nebyl. Vzhledem k povětrnostní situaci (silný vítr) kdesi na trati nabral zpoždění asi 20 minut. To bylo nemilé, náš časový plán se začal hroutit hned na začátku. Čekaly nás dva přestupy a vážně hrozilo, že přestupní vlaky na nás pro zpoždění nepočkají a my se do cílové stanice Harrachov dostaneme až kdo ví kdy. Štěstí se na nás obrátilo čelem hned pár minut po příjezdu vlaku v podobě mladého pana průvodčího, který nám velice ochotně přímo z vlaku zařídil, aby na nás přípojný vlak v Železném Brodě počkal. Tím byla počáteční smůla zažehnána a následně jsme stihli i přípoj v Tanvaldu na Harrachov. Tak mohlo dál běžet vše podle plánu.
Před vlakovou zastávkou Harrachov jsme nastoupili do skibusu s odjezdem 8:05 a při druhém zastavení jsme vystoupili na zastávce Hábův most (příjezd 8:09). Po opuštění vozu jsme vytvořili společné startovní foto, rozloučili se s naší hospodyňkou, která šla pěšky z Harrachov na Staropackou boudu v Rokytnici nad Jizerou obstarat chalupu a připravit nám něco na zub až dorazíme do cíle a zatím ještě pěšky vyrazili na harrachovský biatlonový areál. Zde bylo v plánu nasadit ski a konečně vyrazit do stopy.
Sobota 19.2.2022 – 25 km
Už cestou k biatlonovému areálu krátkým lesním úsekem jsme si říkali, že to dnes nebude jednoduché. Pod nohama jsme měli tvrdý a zledovatělý sníh pokrytý množstvím napadaného jehličí, které se tam dostalo po silných větrech až vichřicích z předchozích dnů. Alespoň se nohy po tom ledu tak nesmekaly a my se dostali do areálu bez pádu a zranění. Ale pro běžky to nebude ideální. A tak se taky stalo. Po přezutí do vhodnější obuvi na lyže, jsme nasadili ski a vyrazili. Stopy byly připravené, ale už to bylo pár dní co je upravovali a byly samý led. Už po pár krocích nám bylo jasné, že to bude letos dřina a časový rozvrh se nám začal pomalu hroutit.
Na louce za mostem přes potok Milnici jsme vytvořili startovní foto a poprvé začali stoupat. Cesta nás vedla okrajem Huťského koutu k lesu na Starou celní cestu. Po ní jsme stoupali podél mezinárodní silnice E65 k odbočce na Terex pod bývalou celnicí. Jak jsme vjeli do lesa ve staré vyšlapané a rozbité stopě přibylo opět spouta jehličí. Mimo les jsme se nemohli na lyžích kloudně odrazit, ale dopředu to s pomocí holí alespoň trochu jelo. Nyní na jehličí jsme přišli i o tuto vlastnost a z jízdy se vlastně stalo takové ťapání. Jako jízda se to rozhodně označit nedalo, ale museli jsme pokračovat dál. Na odbočce na lyžařskou magistrálu Terex jsme ski sundali a krátký, prudší a rozšlapaný úsek k silnici a přechod silnice jsme absolvovali pěšky. Po překonání silnice jsme se konečně dostali na Terex. Nasadili jsme ski a Terexem jeli nahoru a dolů (spíše nahoru než dolů) asi 12,5 kilometrů až na křižovatku Pod Voseckou boudou. Jízda to nebyla nijak záživná. Ve spodní části kde byly ještě vysoké stromy nás stále trápilo jehličí a cesta neustálým stoupání neubíhala. Ke zlepšení došlo, až když jsme se dostali na úroveň kde začal les řídnout a smrky byly o poznání nižší. Jehličí ubylo a běžky začaly mít trochu skluz, ale stopa byla stále tvrdá a ledovatá. Takové zlepšení nám však přišlo vhod, protože alespoň sjezdy jsme si mohli trochu užít. V případě stopy s jehličím bychom museli i z kopce kráčet. Zato do kopce, a že jich na Terexu pár je, jsme se na ledu trápili a byli jsme vděční, že nám mezi stromy tolik nefouká vítr. Kdesi nad námi jsme totiž slyšeli jeho dosti silné hučení.
Za takových podmínek jsme pomalu postupovali na křižovatku Pod Voseckou boudou a cestou jsme nepotkali žádného lyžníka. Pouze jednu čtyřkolku na pásech s příslušníkem horské služby a zřejmě policistou, kteří jeli proti nám a po pár námi ujetých kilometrech jeli zase zpátky. Co kontrolovali nevím, zřejmě aby nikdo neodbočoval mimo značené cesty, protože tato oblast je tetřívkovo území.
Na rozcestí Pod Voseckou boudou jsme zastavili, abychom se dali dohromady a trochu si odpočinuli. Čekalo nás možná nejprudší stoupání dnešního dne a to asi kilometr dlouhý úsek na Voseckou boudu. Lyže jsme museli sundat a po ledové cestě stoupat po svejch. I tak se šlo špatně a každou chvíli hrozilo, že se někdo na ledu smekne a pěkně se rozbije. Jak jsme tak postupovali stále ještě lesem, hučení větru neustále sílilo. Příčina se nám odhalila v zápětí po pár stech metrech. Jakmile jsme opustili stromy a před námi se objevila Vosecká bouda, vítr se do nás opřel takovou silou, že jsme zavrávorali a téměř se na ledu neudrželi na nohách. Posledních asi 200m byl docela masakr. Nicméně po dosažení Vosecké jsme neváhali a i v takovém větru udělali společnou fotku. Vítr fičel jako blázen, ale do kraje bylo vidět nádherně. Byl vidět Ještěd, Bezděz a České středohoří. Po focení jsme se před větrem okamžitě šli schovat do boudy. Lyže nemělo smysl opírat o stěnu, vítr by je okamžitě shodil na zem a ještě by mohly ujet z kopce. Proto se také podél celé boudy válely ski na zemi. Kromě našich běžek tam ale byly samé skialpy. V boudě konečně bez větru byl klid a teplíčko. Přišli jsme právě včas, stůl byl pro nás volný. Krátce poté co jsme si objednali jídlo a pití se přivalily hordy skialpinistů a bouda se zaplnila k prasknutí. My ale seděli, odpočívali v teple, jedli zasloužený oběd a zapíjeli ho zrzavým mokem.
Dlouho jsme se ale nezdrželi. Nechtěli jsme blokovat místa pro další zmrzlé pocestné a čas nám také neúprosně běžel. Částečně odpočati a posilněni jsme tedy zaplatili, opustili vyhřátou Voseckou a vyrazili jsme do té sibérie venku. Původní plán trasy z Vosecké vedl přímo na státní hranici k Tvarožníku a dále po Hřebenovce na rozcestí Česká budka. Odtud pak Českou cestou na Dvoračky, tedy Štumpovku a dolů na Staropackou boudu. Tento plán však za těchto větrných podmínek padl a my si určili co nejkratší cestu do cíle na Staropacké boudě. I tato trasa nás však vedla přes hřebeny Krkonoš, ale né v té nejvyšší nadmořské výšce. Od Vosecké boudy jsme vyrazili přímo po zelené turistické značce na rozcestí Labská louka a to opět po ledové krustě. Cesta je stále mírně do kopce a s povděkem jsme přivítali, že silný ledový vítr nám fičel do zad. Byl tak silný, že v poslední horní části cesty nás při roztažení rukou tlačil vpřed. Cestou jsme potkávali celkem dost lyžníků, ale všichni se klouzali na skialpech. Běžky neměl žádný. Až jsme si říkali, jestli tak trošku nejsme za exoty. Na rozcestí Labská louka jsme však konečně potkali dva stejně postižené jedince, jako jsme my. Opatrně sjížděli od České budky a mířili na Voseckou do tepla. No vyfuněni byli řádně. O tom jaká je jim zima svědčil červený frňák a tváře. Ostatní nebylo vidět jak byli zachumlaní. My jsme se zdrželi pouze krátce na jeden nebo dva snímky, otočili se k jihu a po ledových plotnách nyní už s bočním větrem sjížděli na rozcestí U Čtyř pánů. Odtud mírně do kopce a po krátkém sjezdu nás přivítalo rozcestí U Růženčiny zahrádky. Tady jsme opět změnili směr a to téměř na západ a vítr nám začal fičet přímo do obličeje. S vědomím, že nás na hřebenech čeká poslední krátký úsek přes Růženčinu zahrádku do Kotelského sedla, jsme si toho nevšímali. Spíše jsme měli obavy z následného sjezdu ze sedla dolů ke Dvoračkám po prudkém ledovatém svahu. Jiná cesta však k dispozici nebyla a museli jsme ji tedy absolvovat. Z Kotelského sedla jsme viděli jak proti nám jde šňůra mravenců v podobě skialpinistů, kteří s větrem v zádech mířili na veršky a my věřili, že ledový škraloup trochu rozbijí. Opatrně jsme se pustili dolů a asi polovinu kopce se nám podařilo sjet. Pak jsme ski sundali a spodní část už šli po svejch a modlili se abychom se nesmekli a neupadli a při pádu nezahodili lyže, které by okamžitě zmizely z kopce v nedohlednu. Nakonec cesta nebyla tak hrozná a my se bez větších problémů dostali na Dvoračky. Pořád píšu Dvoračky, ale myslím vedle stojící boudu Štumpovku. Zvyk je zvyk. Dvoračky jsou pro pocestné uzavřeny.
Štumpovka byla téměř k prasknutí plná. Vzhledem k tomu, že nás bylo málo, tak se nám jeden volný stůl podařilo nalézt a my se konečně posadili. Však jsme si to také po takové tůře a adrenalinu zasloužili. Objednali jsme si něco k jídlu a pití a ohlásili jsme se na Staropacké boudě s informací o dobytí Štumpovky. Naše hospodyňka Jana Šepsová, se kterou jsme se v Harrachově rozloučili, zatím z Harrachova došla pěšky na boudu, aby se tam postarala o zázemí než přijedeme z trasy. Byla ráda, že už jsme v pořádku na Štumpovce a to ve velice dobrém čase. Proto se rozhodla, že na ni máme na Štumpovce počkat, že nám přijde naproti. Asi po půlhodině mně zvoní telefon. Z telefonátu jsem se dozvěděl, že nahoru nedorazí. Sjezdovky jsou jeden led. Na druhé sjezdovce se smekla, po zadnici sjela asi 10m než se ji podařilo zastavit. Pak se doškrábala k lesu a vrací se zpátky. Máme si dát velký pozor, protože sjezdovky jsou téměř nesjízdné. Pro nás to znamenalo, že na Štumpovce nemusíme čekat. Proto jsme dojedli a dopili, zaplatili, před boudou vytvořili společné foto a s jistou dávkou nejistoty se pustili z kopce vstříc souboji se zledovatělými sjezdovkami.
Cesta až k Černému potoku není prudká a tak i na ledu ubíhala celkem dobře. Pak přišel čas prvního křížení se sjezdovkou a my pocítili co znamená ledovatý příčný svah. S určitou dávkou opatrnosti a štěstí se nám nakonec podařilo bez pádu překonat všechny sjezdovky a na rozcestí Ručičky jsme dojeli bez ztráty sebevědomí. Jen pro zajímavost řeknu, že na sjezdovce jsem si v místech křížení všiml pouze asi šesti sjezdařů, kteří se pokoušeli na kluzišti různým traverzováním dostat dolů k lanovce. Z Ručiček na Staropackou boudu nás čekal asi kilometr prudkého klesání. To vzhledem k podmínkám celodenní tůry byla malina. Na Staropackou boudu jsme dorazili ještě za světla asi v 17:00 hodin.
Bouda byla příjemně vytopená a s velkou radostí nás přivítalo osazenstvo boudy v podobě Jany. Po převleční do suchého a po tom co se všech osm členů výpravy sešlo na velké světnici, byli všichni vřele přivítáni na Staropacké boudě, bylo jim poděkováno za účast na letošním 44. ročníku Přejezdu Jizerských hor a Krkonoš a byli odměněni uvítacím přípitkem. Poté nastal čas na výbornou polévku, kterou nám Janička připravila. A mohlo se přikročit ke zhodnocení celého dne. Slovně jsme znovu prožívali zážitky a karamboly z cesty. Bohužel někteří lyžníci a jedna lyžnice nemohli s námi na boudě zůstat z rodinných důvodů do příštího dne a tak nás večer opustili. Na boudě nás tedy z osmi zůstalo jen pět. Ani tak jsme nelenili a vše řádně prodiskutovali. Je samozřejmé, že u uvítacího přípitku nezůstalo a tak se hodnocení protáhlo do pozdních nočních hodin.
Neděle 20.2.2022
Druhý den ráno při pohledu z okna jsme nevěřícně zůstali koukat, cože se to venku stalo. V noci začalo drobně chumelit, ale že do rána napadne 15 cm nového krásně bílého sněhu, to nás ani ve snu nenapadlo. Škoda že takové podmínky nepřišly o den dříve. Větru ani sněhu neporučíme, ale stejně jsme si to užili a zakusili jsme hory v pořádném ledu a povětří.
Protože zbylo málo statečných lyžníků, rozhodli jsme se, že na větší tůru nepojedeme a užijeme si klidu na Staropacké boudě. V pohodě jsme se nasnídali, dojedli polévku a zbytky uzenin a zeleniny ze včerejšího večera. Pak jsme se pustili do balení svých věcí a úklidu boudy. Mezitím naše hospodyňka vyrazila napřed pěšky do Rokytnice na autobus. Šla s větším předstihem, protože se musela brodit vrstvou nového sněhu. My jsme zatím douklidili boudu, vše zkontrolovali a vydali se za Janou ke stejnému autobusu ale na zastávku na náměstí. V novém sněhu se jelo jedna báseň. Na volných loukách nad Rokytnicí jsme řezali krásné zatáčky a připadali si jak ve snu. Bohužel jsme tak dlouho na svazích snili, až nám o 5 minut ujel autobus do Jablonce nad Jizerou. No nic, další vlak z Jablonečka jede za dvě hodiny a tak jsme čas využili návštěvou kavárny Pralinka na náměstí a pokračovali v hodnocení Přejezdu.
Na závěr musím podotknout, že je škoda, že nás jelo tak málo. Podmínky sice nebyly přívětivé, ale to dopředu nikdo neví, co na nás Krakonoš přichystá. Nevím, jestli za nedostatkem zájmu je na vině situace dvou uplynulých let, nebo se stále prohlubující lenost lidí z pohybu na čerstvém vzduchu…
Snad v příštích letech bude líp.
Zde naleznete grafické zobrazení tras přejezdu.
