Vejšlap 2020

   Tak jako každý rok je konec srpna vyhrazen našemu putování po blízkém i vzdálenějším okolí. Proto tomu nemohlo být jinak ani letos. Na den 29. srpna 2020 byla naplánována úplně nová trasa s pracovním názvem „Putování za větráky“. Název trochu zvláštní, ale to objasním v následujících řádcích. No a aby to nebylo pouze putování po větrácích, tak byl plán trasy doplněn o několik dalších zajímavostí v okolí.
   Bohužel po krásném teplém a na srážky ne zrovna bohatém létě nebyla předpověď na tuto sobotu zrovna příznivá. Mělo se ochladit a teplotu kolem 15 stupňů měly provázet časté dešťové přeháňky nebo trvalý déšť. To znamenalo, že moje chmury z malé účasti opět stouply o pár schůdků. Nedalo se nic dělat, plán je plán a dopředu avizovaná akce se musí uskutečnit, kdyby čert na koze jel. Že vše nakonec dopadlo jinak, se vám teď pokusím popsat.



   Tak jdeme na to! V sobotu 29. srpna 2020 ráno jsme se sešli na vlakovém nádraží ve Staré Pace a motoráčkem odjeli v 7:33 směr Borovnička a tam dorazili dle jízdního řádu v 7:50. Nebe nad námi plné nízkých mraků nevěstilo nic dobrého a tak jsme rychle vyrazili na místo prvního zastavení, až jsem zapomněl udělat společné startovní foto s nápisem Borovnička. Tím prvním zastavením byl místní kostel Božského srdce Páně, jehož zvláštností je jeho „mládí“. Byl postaven v roce 1929, ale naplno svému účelu sloužil jen necelá dvě desetiletí do odsunu německých obyvatel po druhé světové válce. Po změně režimu v našem státě ve čtyřicátých letech dvacátého století a nezájmu státní moci o duchovní život obyvatel kostel chátral nedostatkem údržby. Výsledek takového přístupu byl takový, že římskokatolická církev kostel s protékající střechou, loupající se omítkou a rozpadajícím se zdivem věnovala obci Borovnička za symbolickou jednu korunu jako danajský dar. Paní starostka Borovničky nyní musí v malém rozpočtu obce najít nemalé částky na opravu této krásné stavby. To vše bez možnosti čerpání nějaké dotace, protože kostel není žádnou kulturní památkou, což by si možná zasloužil. To bylo jenom takové postesknutí nad stavem této stavby.
   No tak pokročíme dál... Ze zastávky jsme tedy spěšně prošli částí obce a ocitli se před kostelem. Tam na nás čekala starostka paní Ing. Petra Macáková, se kterou Jana Šepsová vyjednala naši návštěvu a paní starostka byla tak ochotná a vstřícná, že nám věnovala část sobotního soukromého života. Pustila nás do kostela na prohlídku, vysvětlila nám pohnutou historii kostela i obce a zdatně zodpověděla spoustu dotazů. Kostel jsme si v klidu celý prohlédli a to včetně návštěvy zvonice, která je bohužel bez zvonů. Tento stav je důsledkem nějakých nenechavců, kteří oba zbývající zvony zcizili v nedávné době, jak nám vysvětlila paní starostka. I tací lidé se mezi námi najdou. Na závěr prohlídky jsem musel konstatovat, že obcí investované peníze do kostela se začínají projevovat a kostel se pomalu začíná probouzet do dalšího života. Doufejme, že nyní to bude na hodně dlouho a všem, kteří se na tom podílejí přejeme hodně štěstí a silné nervy s byrokracií.
   Po rozloučení s paní starostkou a opuštění kostela jsme se vydali kousek zpět a asi uprostřed obce u autobusové zastávky odbočili vlevo, přešli železniční koleje a zamířili do polí na další místo našeho putování. Mezi poli jsme mírně stoupali na blízké návrší s krásným výhledem na celé Krkonoše, které byly bohužel tuto sobotu schované v mracích a tak o kochání se panoramaty jsme si mohli nechat jen zdát. Nám to ale nevadilo, protože vrchol návrší byl naším druhým zastavením. Tak a teď se dostaneme k tomu pojmu „větrák“ v názvu našeho putování. Toto místo bylo stanovištěm původního větrného mlýna (větráku), který zde postavil Augustin Čeřovský v roce 1846. Jeho pohnutá historie je až do dnešní doby zkráceně popsána na informačních tabulích umístěných na zbytcích základového kříže původního mlýna. Nebudu to zde vypisovat, koho tato věc zajímá, ať místo navštíví a vše se dozví. Jen doporučuji vybrat jasné počasí, protože výhledy na hory jsou zde nádherné a doplňují celou atmosféru místa.
   Další naše kroky mířily stále západním směrem mezi poli po hřebenu, na kterém měli myslivci takové množství posedů zvaných kazatelny, že jsme si připadali jako v zabezpečeném vojenském prostoru se strážními věžemi. Kvalita cesty se postupně měnila ze zpevněné na travnatou a nakonec polní cestu vyježděnou traktory. Tuto před dvěma dny ještě velice prašnou cestu změnil předchozí déšť na blátivý a kluzký koridor. Během několika kroků jsme měli boty obaleny červenou jílovačkou. Po botách o nějaké kilo těžší jsme šli jako na chůdách. Už jsme se těšili, až bahnisko opustíme a dostaneme se alespoň na louku. To se nám asi po 300 m splnilo. Na louce jsme boty trochu očistili a mírně z kopce se pustili ke kraji lesa, kde na nás čekalo další zastavení. Tím byl pramen řeky Javorky , která je pro náš region významným tokem. Jistě ji všichni znáte. Mimo jiné protéká například Lázněmi Bělohrad, Ostroměří a u Skřivan se vlévá do Cidliny a je jejím druhým největším přítokem. Bohužel o tom, že je to pramen hovoří pouze nápis vytesaný do kamene, protože jinak po vodě zde není ani památky. Pramen je zaneřáděný a zasypaný a voda zřejmě protéká do údolí v této části pod povrchem. Nevadí, hlavně že víme kde Javorka pramení.
   Opustili jsme Javorku, ale zpět na hřeben jsme nešli stejnou cestou, ale v rámci čištění bot jsme to střihli šikmo po louce až na vrcholovou cestu. Ta už byla více písčitá a tak se na boty nelepila. Šli jsme stále po hřebenu kolem památného kříže obětem prusko-rakouské války roku 1866. Naším cílem byla obec Borovnice. Tam jsme skutečně po asi 1,6 km došli a to přímo k patě nově postaveného „Větráku“, který byl naším dalším zastavením.    Tento nový větrný mlýn je věrnou a funkční replikou větráku, jehož původní stanoviště jsme navštívili na druhé zastávce popsané výše. V obci Borovnice bylo v druhé polovině devatenáctého století 5 větrných mlýnů a obec si vysloužila přezdívku malé Holandsko. Do dvacátého století se dochoval bohužel jen jeden, který byl provozován německým majitelem Augustinem Hackelem až do roku 1946, tedy opět do odsunu Němců po druhé světové válce. Pak už jen chátral a po „kvalitní péči“ úředníků památkových úřadů a s přispěním vandalů skončil svoji životní pouť. V roce 1968 byl rozebrán a již nikdy nebyl postaven a nakonec shnil při uskladnění bez ošetření proti hnilobě ve skanzenu v Kouřimi. Velkou zásluhu o vyrobení a postavení funkční repliky má borovnický Spolek Větrák a hlavně pan Chvojka. Ten byl tak ochotný, že se mu podařilo i přes obrovský zájem veřejnosti a velkou návštěvnost vyšetřit si pro nás trochu času a provedl nás celým mlýnem a vysvětlil a částečně i předvedl jeho činnost. Za tuto ochotu mu velice děkujeme. Všem zainteresovaným se povedl opravdu husarský kousek a v obci Borovnice se tím určitě zvýšila návštěvnost turistů.
   Protože po prohlídce mlýna již bylo po poledni -což je čas jídla, seběhli jsme z kopce do Restaurace „U Myšáka“ na oběd, odpočinek a trochu doplnění tekutin. Odpočati a posilněni jsme vyrazili do druhé poloviny putování. Vrátili jsme se na hřeben k větráku a po silnice šli asi 850 m směrem na Horka u Staré Paky. Pak jsme odbočili doleva a mířili do údolí Zlatnice. Tam jsme sice již při jednom zimním vejšlapu byli, ale nyní je toto poutní místo krásně vyčištěno od náletových dřevin. Také úsilím dobrovolných hasičů obce Borovnice byla opravena místní kaplička a nově zbudována křížová cesta se 14-ti zastaveními jako replika původní křížové cesty. Dále se zde nachází nově vybudovaný okruh s názvem „Cesta slunce“ také se 14-ti zastaveními na místech původní zničené křížové cesty. Za tento okruh můžeme poděkovat obci Vidochov.
   Další naše cesta již neměla žádné významnější zastavení. Ze Zlatnice jsme prošli lesem a po lukách nad Vidochovem vystoupali na kopec Kozinec (608 m.n.m.), nejvyšší vrchol jičínského okresu. Z jeho vrcholové hrany je krásný výhled na Novou Paku a její okolí. Nakonec nás čekal sestup na Veselku, což je průsmyk mezi Kozincem a Levínem a přes obec Podlevín jsme úbočím Staropackých hor došli do cíle v lyžařské boudě na staropacké sjezdovce. Zapálili jsme táborák, opekli buřty, zalili je nějakým zrzavým mokem a hlavně zhodnotili prochozený den a navštívené zajímavosti v okolí.
   Na závěr povídání o Vejšlapu 2020 bych měl přednést zhodnocení, které jsem odposlouchal na sjezdovce u buřtů. Tak já se to pokusím popsat.
   Vzhledem k nepříznivé předpovědi počasí nám ani jednou nekáplo a i teplota byla na šlapání po kopcích příznivá, prostě na našich asi 17 km akorát. Ale nejvíc mě překvapila účast. Nechtěl jsem ráno na nádraží ani věřit svým očím. K našem motoráčku se blížila velká skupina a já si pomyslel „že by to bylo skvělé, kdyby patřila k našemu vejšlapu, ale to se nemůže za tohoto počasí stát. Vloni bylo krásně a účast byla mizerná“. No a ono se to stalo. Srdce jsem měl štěstím v krku, náladu a krev na bodu varu. Až jsem to musel s ostatními zchladit ohnivou vodou. Prostě tolik účastníků už mnoho let nepamatuji a přitom bylo tolik nováčků. Nedokážu si to vysvětlit. I když bylo krásně tak nic a teď když předpověď počasí nebyla nic moc, tak taková účast. Snad by v tom mohla hrát roli trasa a jednotlivá zastavení, která nebyla až tolik známá. Prostě 14 turistů a pes je skvělé. Jen tak dál.    Celý letošní Vejšlap 2020 byl všemi účastníky hodnocen velice kladně a tak pevně věřím, že nám zachovají přízeň i do budoucna a budu se na ně těšit i v dalších letech.