Smrk 2020 - cyklo výlet

   Oddíl lyžování TJ Sokol Stará Paka z.s. pořádal o víkendu 26.6 – 28.6.2020 již 9. ročník tradiční cyklistické vyjížďky s názvem Smrk 2020. „S názvem Smrk“ píšu proto, že minulé ročníky vedly vždy skutečně na Smrk (1124 m.n.m.) nejvyšší horu českých Jizerský hor a trasa na Smrk z důvodů lepší dostupnosti vedla pravidelně po polském území a zpět po českém. Letos z důvodu uzavření státních hranic jako opatření proti šíření koronaviru jsem trasu přepracoval, tento tradiční cíl vynechal a spokojil se pouze s trasou v České republice.
   Celá akce byla naplánována od pátku 26.6.2020 od 18:00 hodin. Od této hodiny byla otevřena Staropacká bouda v Rokytnici nad Jizerou a očekávali jsme příjezd natěšených cyklistů. Bohužel během čtvrtka a pátku dopoledne se postupně odhlašovali ti, kteří se dříve nahlásili, že by rádi s námi jeli. Přesto jsme netrpělivě čekali, zda se neobjeví někdo, kdo se nenahlásil jako tomu bývalo i v minulosti. Večer jsme si za blížící se bouřky opekli buřta a stále čekali. Do pozdních nočních hodin však nikdo nepřijel a tak jsme šli na kutě. To bylo pro mě velkým zklamáním, protože to vypadalo pouze na rodinný výlet ve třech a takový nemusím tímto způsobem plánovat a řešit. Věřil jsem, že po tak dlouhé době nečinnosti se budou lidé těšit a bude nás více než jindy. Je vidět, že takto se nedá uvažovat a lidé asi zlenivěli a jsou raději zalezlí doma než aby podpořili nějakou akci. Skutečnost tedy byla taková a byli jsme jen tři.



   Ráno 27.6.2020 bylo krásně slunečno a teplo. Nasnídali jsme se a začali se připravovat na 10:00 hodin na start. V 9:45 hodin náhlé klepání na okénko! Boudo, budko je tam ještě někdo? Pak se otevřely dveře a do velké cimry vrazil rozesmátý Zdenda Ježek s manželkou Romanou. Úplně jsem nadskočil radostí, že nepojedeme ve třech. Ježci zásadně vylepšili situaci a hlavně moji náladu. Řádně jsme se přivítali, pobalili zbytek věcí na cestu a v 10:15 vyrazili směrem Studenov.

   Domluvili jsme se, že naplánovanou trasu dodržíme co nejvíce a s tím jsme také vyjeli. Jenže už začátek byl jinak. Původní cesta nad Staropackou boudou byla zarostlá poměrně vysokou trávou a po nočním dešti řádně mokrá. Hned na začátku bychom byli pěkně namočení a tak jsme jeli po Kostelní cestě a asfaltkou vzhůru na Studenov (928 m.n.m.). Tam jsme odbočili vlevo na Janovu cestu kolem kasáren a za nimi opět odbočili vlevo na cyklo trasu K4 a mířili přes rozcestí U Báby na harrachovskou sjezdovku na rozcestí Pod Čertovou horou. Ze sjezdovky byl krásný rozhled na Harrachov a do Jizerek. Odbočili jsme vlevo po cestě zvané „Pionýrka“, sjeli na rozcestí Na Kamlu (900 m.n.m.) a napojili se na Novou Janovu cestu. Čekal nás krásný dlouhý sjezd až na hlavní silniční křižovatku Mýto (575 m.n.m.) pod Harrachovem. Během chvilky jsme ztratili 325 výškových metrů, ale sjezd jsme si náležitě užili.
   Na Mýtě jsme přejeli hlavní silnici na Rokytnici, vjeli na starý most přes Jizeru a napojili se na cestu Planýrku. Planýrkou jsme po pravém břehu Jizery jeli 7 km krásnou lesní cestou přes Havírnu až do Pasek nad Jizerou. Právě v Havírně na nás čekalo další překvapení. Na osluněné lavičce na nás čekal Jarka Nypl, aby nás podpořil a kousek se s námi projel. Nakonec s námi dojel až na Rezek a absolvoval tak nejnáročnější stoupání letošního ročníku. Takže dále už v šesti! Sluníčko nám přálo a tak pokoukání po kraji zapadlých vlastenců bylo nádherné. Moc pěkný kout. Ale legrace tady končila a začalo stoupání po silnici na křižovatku Čermákovy Rovně a dále do kopce na Tomášovy vrchy k Tomášovu kříži. Pak krátký sjezd do Sklenařic na Mexiko a další stoupání kolem skiareálu Šachty až do Vysokého nad Jizerou na náměstí.

   Na náměstí jsme po 23,2 km vyhledali příjemnou zahrádku u jedné hospůdky a zasedli k zaslouženému obědu a doplnění tekutin. Jak tak diskutujeme o trase a koukáme po náměstí, zaujala nás dvojice cyklistů ve známých dresech novopackého Velociped klubu. Nezaváhali jsme a zavolali na ně. A to jsme udělali dobře. Byla to Eliška Hornichová a Radek Landfeld, kteří nám jeli naproti, aby se k nám připojili a nevšimli si nás. Minuli by nás a to by byla tedy smůla. Přisedli si k nám, a po obědě jsme mohli vyrazit v plné palbě osmi účastníků do dalších kilometrů.

   Z náměstí jsme vyjeli jihovýchodním směrem a po cyklotrase 4295 sjížděli do údolí Jizery. Cestou jsme odbočili na žlutou turistickou cestu, která nás zavedla k bývalému koupališti Na Farských Mlýnech.    Je to bývalé opuštěné koupaliště, které už svému účelu neslouží. Na informační tabuli před hrází koupaliště je tento text: „Vyhlášená plovárna byla zbudována vysockým okrašlovacím spolkem v letech 1924-1925. Bývalo zde občerstvení, kabiny, WC, ohniště, sprcha, můstek, dětské brouzdaliště, místo pro táboření. Přívod vody je z potoka. Koupaliště bylo čištěno a okolí udržováno. Bylo cílem letních hostů i místních, dětí a omladiny“. (Další část cedule je poškrábána a nelze ji přečíst). Čistá ale ledová voda koupaliště oslovila pouze Romanu a Janu, které neváhaly a musely se smočit a osvěžit se před dalšími kilometry. Po koupeli a osušení obou ďučat jsme vyrazili na plánovanou prohlídku zříceniny hradu Nístějka na vysokém ostrohu nad Jizerou. Cesta byla asi 1,5 km z kopce následovaná krátkým 0,5 km stoupáním ke hradu. Zbytky hradu jsou opravdu zajímavé a opravdu hodně vysoko nad hladinou Jizery. Od hradu jsme krátce vystoupali a přes Hradsko sjeli k hlavní silnici. Zde jsme odbočili vpravo a po asi 0,8 km na odbočce zahnuli vlevo směr Stromkovice, Horní Dušnice.

   Právě zde začalo nejdelší a asi i nejtěžší stoupání celého dne. Délka stoupání 7 km až na hřebenovou silnici z Rezku do Vítkovic. Z výšky 420 m.n.m. jsme po 7 km stoupání dosáhli výšky 858 m.n.m., převýšení je tedy 438 m. Pro nás netrénované turisty to byla docela porce a musel jsem sám sobě vynadat za tuhle trasu. No ale zase jsme navštívili místo, kde jsme nikdy nebyli. Tím místem byla Kaple Panny Marie (750 m.n.m.) s křížovou cestou a studánkou „Pod kapličkou“ nad Horní Dušnicí. Po dosažení vrcholové silnice jsme odbočili vlevo a po asi 0,8 km dojeli na Rezek (868 m.n.m.). Tuto oblíbenou hospůdku jsme nemohli minout a tak jsme zasedli k občerstvení a doplnění tekutin před dalším náročným stoupáním na Štumpovku.
   Po předchozím stoupání jsme byli tak uřícení, že jsme si zrzavou vodu poskytli nejméně dvakrát. Alespoň bylo dost energie na poslední výšvih. Jak si tak sedíme na zahrádce a popíjíme, zdáli se začalo ozývat hřmění a od jihozápadu se začaly rychle přibližovat těžké bouřkové mraky a za pár okamžiků už cákalo. Nu což, buďto se schováme na Rezku nebo pojedeme a tu vodu vydržíme. Však už to máme jen 5,5 km stoupání na Štumpovku a sjezd na Staropackou boudu, kde uschneme. Rozhodli jsme se pro druhou variantu, opustili Rezek, udělali první a zároveň poslední fotku kompletních osmi účastníků zájezdu, protože Jarka Nypl nás opouštěl a vracel se domů do Staré Paky. To měl před sebou ještě hodný kus cesty. Nás zbylých sedm statečných za drobného cákání vjelo po Exkurzní cestě do lesa směr Štumpovka. 3,5 km byla cesta s příjemným menším stoupáním, ale poslední 2 km na Štumpovku to byl nářez. Prostě to nejlepší na konec. Je obdivuhodné, že toto prudké stoupání téměř všichni vyjeli až na stařešiny zájezdu tj. Šepsovi. O to větší radost jsme měli na Štumpovce (1140 m.n.m.), když jsme se tam všichni sešli nad pohárem krkavé vody a mohli sborově zakřičet „Vrchol byl dobyt“. Seděli jsme na terase se sluncem na obzoru, mokří pouze potem, doplňovali tekutiny, vyprávěli zážitky z trasy a koukali až do kraje Packého a na Kumburk. Následný sjezd ze Štumpovky na Staropackou boudu byl už jen třešnička na dortu a průjezd růžovou zahradou. Na asfaltce jsme už nepotkali ani živáčka a mohli jsme to valit dolů co to jde. Za pár minut jsme byli na Ručičkách. Pak už jen sjezd na boudu a byli jsme v cíli.

   Tam na nás čekalo další překvapení. U boudy na nás čekal Ondra Rozporka, který se nemohl ráno zúčastnit výletu a tak se na nás přijel podívat alespoň k večeru. Seděli jsme na zápraží a povídali a povídali. Náhle se začaly blížit těžké bouřkové mraky a ozývalo se hřmění. To byl signál pro manželé Ježkovi, aby nás s omluvami rychle opustili a jeli pod ouvoz nakládat kola, dokud je sucho. Rádi by se zdrželi až do neděle, ale doma je čekaly povinnosti. Po jejich odjezdu začalo opravdu silně pršet až z toho byl lijavec. Měli jsme ještě nahlášenou návštěvu Ondry Černého z Jablonce nad Nisou, ale při takovém dešti jsme s jeho příjezdem už nepočítali. Za deště jsme stále seděli na zápraží a povídali si. Právě když déšť trochu ustal se náhle na cestě z lesa vynořil Ondra celý rozesmátý a docela suchý. Prý se někde schoval a tu nejhorší vodu přečkal pod střechou. Tak jsme měli dalšího člena do party. Další překvapení už se nekonalo a tak jsme mohli 9. ročník Smrku 2020 konečně zakončit zvoláním „hurá do pelechu“.

   Závěrem musím konstatovat, že celý cyklovýlet se vyvedl a všichni byli spokojeni i přes náročnost trasy. Jó, když je pěkné počasí, tak to ostatní už se taky podaří. Trasa necelých 47 km nebyla nijak dlouhá, ale svým nasčítaným převýšením skoro 1600 m byla celkem náročná. Zato vedla krásným krajem, pěknou přírodou a za slunečného počasí. Jen ta účast! Ale to jsem si posteskl už výše, tak se k tomu nebudu vracet. Jen mě to prostě moc mrzí.

   Tak a co příště? No přeci opět a zase na „Smrk“ a to snad už opravdově. Jen přemýšlím, jestli ten kulaťoučký 10. ročník, nebude poslední…...

   Na závěr trochu statistiky a poděkování:
   Ujetá vzdálenost asi 47 km s převýšením přibližně 1600 m.
   Poděkovat musím všem zúčastněným cyklistům a zvláště hlavně těm, kteří se k nám připojili na trase a tím stále zlepšovali moji náladu. Podpořili naši akci a projeli s námi horské cesty zapadlých koutou kolem Rokytnice nad Jizerou a Jablonce nad Jizerou.


   Trasa letošního výletu je pro porovnání s předchozími ročníky na stejných stránkách. Jednotlivé ročníky je potřeba si dle libosti zapínat nebo vypínat.

Fotogalerie na adrese http://www.ski-starapaka.cz/kronika/lzturist/cyklotoulky/smrk2020/index.htm.