Přejezd Jizerských hor a Krkonoš 2019
O víkendu osmého týdne roku 2019 uspořádal Oddíl lyžování při TJ Sokol Stará Paka již tradiční Přejezd Jizerských hor a Krkonoš. Letos to byl už 41. ročník. V lednu tohoto roku napadlo na horách poměrně velké množství sněhu. Sice se poté žádné větší sněžení neobjevilo a sníh pomalu ubýval a měnil svoji kvalitu, ale stále ho bylo dostatek a nemuseli jsme mít strach, že se nesvezeme.
Fotogalerie kliknutím do obrázku.
V sobotu 23.2.2019 byl naplánovaný sraz již tradičně na vlakovém nádraží ve Staré Pace ráno v 6:25 hodin. Místní skijáci přišli po svejch a novopačáci přijeli vláčkem ze svého města. Do rychlíku směr Železný Brod nás nastoupilo deset a v 6:31 jsme vyjeli vstříc dalšímu ročníku Přejezdu. Cestou k nám ještě přistoupil Martin Pilař, takže nás nakonec jelo jedenáct. Letošním naším cílem byly polské Jakuszyce, kam jsme s přestupy v Železném Brodě a Tanvaldu dojeli asi v 8:10 hodin.
První den - sobota 23.2.2019 – 29,9 km
Po vystoupení z vlaku jsme popošli opravdu malý kousek, abychom se dostali na polské běžecké stopy a pak již mohl zaznít povel "ski nasadit". Letošní účastníci Přejezdu se tak těšili do stopy, že po nasazení lyží začali postupně odjíždět, až se nepodařilo nafotit pořádné společné startovní foto. Toto se částečně podařilo až po asi 3 km na Rozcestí pod Cicha Równia (944 m.n.m.). Zde jsme se zastavili, dali se dohromady jako parta lyžníků a já jsem mohl konečně potvrdit konečnou účast. I když vlastně ani to není úplná pravda což vysvětlím dále. Na tomto místě nás bylo deset. Jak je to možné, když do Jakuszyc nás dojelo jedenáct?
Je to prosté, Jana Šepsová se uvolila, že se postará o Staropackou boudu než na ni dorazíme my. Tam je potřeba hlavně s předstihem zatopit, aby se bouda alespoň trochu nahřála. Proto se hned po nasazení ski od nás oddělila a vydala se sama přes polskou osadu Orle a Harrachov na Staropackou boudu. Tam zatopila na obou cimrách a poté pro nás navařila velký kastról vynikající políuky. Ještě se zde zmíním o dvou dalších skijácích, o kterých jsme předem věděli. Byli to dva roškopáci Pavel Červený a Jirka Sucharda starší. Ti se s ohledem na Jirkův věk rozhodli jet vlastní kratší trasu, na které se pak s námi setkají. Tímto byl dovršen kompletní počet lyžníků letošního Přejezdu na třináct, což je celkem pěkná účast.
Jmenovitě: Václav Šeps, Jana Šepsová, Jiří Šulc, Petr Vancl, Radek Fišera, Jiří Grafek, Pavel Červený, Jiří Sucharda, Pavel „Berry“ Hakl, Šárka Haklová, Petr Hnízdo, Jiří Kučera, Martin Pilař.
Tak abych se vrátil zpět na polské rozcestí k naší kumpánii. Na této turistické křižovatce jsme se tedy dali dohromady, trochu se vyfotili do kroniky a domluvili se na dalším postupu. Z rozcestí jsme se vydali na severozápad, z našeho pohledu tedy rovně do neupravené stopy. Cesta byla rozbitá od několika lyžařů, pěších turistů i turistů se sněžnicemi a dokonce tam prováděl nějaké tanečky i sněžný skútr. Navíc byl sníh dosti tvrdý a po několika oblevách i poměrně ledovatý. Prostě nejelo se zrovna moc dobře. Nás to ale neodradilo a statečně jsme mírně stoupali ve vytyčené trase až k rozcestí s panenkou Marií (6,2 km, asi 990 m.n.m.) nad chatou Górzystów. Zde mělo být nejvyšší místo letošního přejezdu a tak jsme dle tradice dopřáli trochu ohnivé vody i duchovi hor, aby nám přízeň zachovati ráčil.
Z tohoto rozcestí jsme měli poměrně ostře sjíždět lesem až k chatě Górzystów. Sjezd byl ale ledovatý, dosti nebezpečný a ski bychom museli sejmout a jít po svejch. Na druhou stranu byl i dostatek času a tak jsme se rozhodli neodbočit a pokračovat po stejné cestě dalším mírným stoupáním asi 1,1 km na Rozcestí pod Kopą (7,3 km, asi 1003 m.n.m.). Zde byl skutečný nejvyšší bod letošního Přejezdu. Odbočili jsme vlevo a krásným širokým sjezdem a mírným klesáním lesní tak zvanou zelenou cestou dojeli až na zasněženou horskou asfaltku, která spojuje Górzystów s městem Świeradów-Zdrój (10,3 km, asi 917 m.n.m.). Vyfotili jsme se, odbočili opět vlevo, čímž jsme změnili směr k domovu, tedy k Čechám a ostřeji sjížděli již po upravené stopě k chatě Górzystów (11,8 km, asi 845 m.n.m.).
Blížil se čas oběda a tak jsme nemohli tuto útulnou chatu na Velké jizerské louce minout. Zašli jsme dovnitř, ochutnali jejich vyhlášený lívanec přes celý talíř s borůvkami a šlehačkou a samozřejmě co jiného se k tomuto hodí než trochu polské zrzavé vody s pěnou. S takto potěšeným žaludkem a odpočinutými nohami jsme opustili vyhřátou chalupu a vydali se na další trasu. Nejdříve jsme sjeli po louce k mostu přes Jagniecy potok a na druhé straně jsme opět vystoupali na další rozlehlou louku. Dali jsme se dohromady a dále jeli téměř po rovině podél Jizery k asi 4 km vzdálené chatě Orle. Po příjezdu na Orle (16,8 km, 830 m.n.m.) jsme se setkali s Pavlem Červeným a Jirkou Suchardou starším jak jsem je zmínil výše. Oba odpočívali venku u stolu a spokojeně obědvali. Měli jsme z toho velkou radost jak se nám náš plán setkání podařil. Opět jsme se tady trochu zdrželi a odpočinuli si před dalším cestou.
Z Orle jsme stoupali po známé cestě směr Jakuszyce až na Rozcestí pod Działem Izerskim (18,6 km, 883 m.n.m.). Zde nás opustil Martin Pilař, který z rodinných důvodů s námi nemohl jet na Staropackou boudu. Do odjezdu vlaku z Harrachova měl ještě dostatek času a tak se jel ještě projet do Jakuszyc a pak se teprve vracel na vlak do Harrachova. My ostatní jsme odbočili doprava a pokračovali směrem k vlakovému nádraží Harrachov. Tam jsme ale nedojeli a asi po 1,7 km jsme odbočili ostře doleva a po úzké lesní cestě sjeli k železniční trati. Tu jsme podešli tunelem za dramatických okolností po dřevěné zledovatělé lávce, na které hrozil každou chvilku pád do potoka s poměrně velkým množstvím vody. Tunel se nám podařilo zdárně překonat o mohli jsme ski nasadit a pokračovat v dalším přiblížení k Harrachovu. Sjezd od trati k biatlonové střelnici v Harrachově nebyl na zledovatělé úzké lesní cestě nijak jednoduchý. Nicméně všem se podařilo bez pádu a zranění překonat státní hranici a sjet až dolů do Harrachova (22,1 km, 657 m.n.m.). Kolem střelnice jsme projeli až ke sklárně, zuli ski a zamířili do naší po několik ročníků Přejezdů oblíbené hospůdce Formance. Bohužel tato útulná hospůdka je již nějakou dobu zavřena a tak nám nezbylo nic jiného než pokračovat Harrachovem dál a zakotvili jsme na jídlo až v hospodě Hotelu Praha. Tady jsme se výborně najedli a potěšili zrzavou vodou. Poslední část prvního dne přejezdu se již odvíjela dle klasického scénáře. Centrem Harrachova jsme prošli k lanovce na Čerťák, nasadili ski a podél Mumlavy a následně podél Ryzího potoka dojeli na Rýžoviště. Na závěr jsme si nechali nejnáročnější stoupání z Rýžoviště na Studenov (27,5 km, 928 m.n.m.). Tady jsme už měli vyhráno, protože nás od Staropacké boudy dělilo jen 1,5 km téměř roviny a 1 km sjezdu k boudě, kam se všichni lyžníci dostali bez újmy na zdraví a materiálu (29,9 km, 825 m.n.m.).
Ve vyhřáté Staropacké boudě nás ještě za světla přivítala Jana Šepsová s radostí z tak brzkého příjezdu. Po převléknutí do suchého oblečení jsme byli všichni odměněni její vynikající políukou, za kterou sklidila všeobecnou pochvalu. Dále proběhlo přivítání všech účastníků Přejezdu na Staropacké boudě náčelníkem výpravy, čímž skončily oficiality a mohlo se přikročit k hodnocení trasy letošního Přejezdu a k volné zábavě. Ta se ostatně jako vždy protáhla do pozdních nočních hodin.
Druhý den - neděle 24.2.2019
Na neděli nebyla dopředu naplánována žádná trasa s tím, že se na nějaké dohodneme večer na boudě. Vzhledem ke zkušenostem s kvalitou sněhu a zledovatělých cest z minulého dne bohužel k jednotnému názoru nedošlo. Bylo však dohodnuto, že ráno po úklidu se každý již rozhodne dle svého. Nikdo však nepojede sám, ale vždy jako člen nějaké malé tlupy. Tato dohoda byla také naplněna, jednotlivé skupiny postupně odjely a tak se ani nepodařilo vytvořit společnou závěrečnou fotku všech účastníků Přejezdu před Staropackou boudou jako v minulosti.
No a co na závěr? Zde jsem vždy děkoval osazenstvu boudy za zázemí, které pro zmrzlé lyžníky připravilo. Bohužel letos se celé osazenstvo skládalo z obětavé Jany Šepsové, která se jako jediná uvolila tuto řeholi podstoupit. Pro pořádek však nesmím zapomenou ani na Květu Nýdrlovou, která i přes svůj věk pomoc také přislíbila, ale bohužel onemocněla a tak na boudu zbyla Jana sama. Takže ďučata moc vám za všech skijáky děkuji. Květě za ochotu pomoci, se kterou vždy přistupuje k akcím pořádaných naším oddílem a Janě za to, že sama ujela poměrně hodně kilometrů a ještě se sama postarala o zázemí na boudě. Ještě jednou moc a moc děkujeme.
Také samozřejmě děkuji všem lyžníkům za účast a projeté kilometry. Pevně věřím, že se trasa líbila a pro ty, kteří tyto cesty neznali, byla přínosem k soukromému prozkoumávání dalších nových cest v Jizerských horách.
Pevně věřím, že se jim ujeté kilometry líbily a svojí účastí podpoří i další ročník v roce 2019.
Letošní ročník měl dvě účastnice:
Jana Šepsová - 21 km - trasa byla popsána výše
Šarka Haklová - dlouhou trasu ujela bez problémů
Nejstarším účastníkem byl Jirka Sucharda st. z Roškopova - ročník 1938.
Zde naleznete grafické zobrazení tras přejezdu.