Vzpomínky Bohuše Mencla

 Zavzpomínání na začátky chataření zvláště pro ty, kteří se podíleli na další údržbě a dokázali dát chalupu do dnešního stavu.


  Po květnové revoluci roku 1945 se otevřely naše hory. Každý se chtěl podívat, co zůstalo ze Sudet. Bývalí osadníci na svůj domov, noví osídlenci hledali byty a nové zaměstnání. Další pak prázdné chalupy pro rekreaci. Někdo hledal i novou jarmaru, nábytek, lepší domek. Byly to skutečně revoluční dny. Tak i organizace a podniky zabíraly chaty pro své zaměstnance. Nastalo stěhování národa. Od nás zabíraly chaty spíše mimo osídlení, výše do kopců, kde byl menší zájem. Tak z Ostroměře, Lázní Bělohradu, Nového Bydžova a Vysokého Veselí táhli na Studenov. 

  I náš zájem byl o Rokytnici nad Jizerou, protože tam bylo vlakové spojení a bylo to nejblíže. Byl tam známý pan Šmíd, poštovní zaměstnanec v Horní Rokytnici, který nám dal typy. Konečně jsem tady radil i já osobně, protože jsem byl na vojenském cvičení a jako zpravodajský důstojník projížděl celé Krkonoše. Sháněl jsem od Harrachova přes Špindlerův Mlýn po Pec pod Sněžkou. Rokytnice vyhovovala nejlépe. Byla uprostřed, zdála se nám méně honosná, měla venkovský ráz, horní část byla pak blíž k vrcholům.

  Začalo to prvním skautským táborem o prázdninách roku 1946. Byla nám nabídnuta dřevěná chalupa u silnice před hostincem pana Čecha. Parta chlapců, mám dojem že organizátorem byl Šibal, či jeden ze Čmuchalů, domek zabydlela. Byl prázdný, Němci odsunuti, ovšem uvnitř hrozný nepořádek. Všechno rozházené, zničené a ke všemu zavšivené, takže se chlapci stěhovali ven do přírody, k nejbližšímu lesu. Údolím podle patrového domku k lesu, k pramenu vody. Tam si postavili stany, sklípek a cítili se dobře. Leč nadále chtěli něco trvalého.

  V lese nad táborem byla velká louka, obklopená lesem se dvěma chatami. Poloha slunečná, pěkná pěstovaná a zavlažovaná louka s malým políčkem u horní chaty. Na radnici jsme projevili zájem o vystěhování Němců pro odsun. Dolení chata byla prázdná, ale v hoření byla vedle starší rodiny i mladá žena s dětmi, když se jí ještě nevrátil muž z vojny. Překážkou bylo hospodářství: tři krávy a koza. Ty musely být zahnány do vesnice do stáda. Potom mohla být chata předána. Bez nějakých formalit byl sepsán jednoduchý inventář a předány klíče. Podle odhadu se zaplatilo za dolení chatu cca 3 500,- Kčs, za hoření pak cca 5 000,- Kčs Národnímu fondu do Prahy.

  Dolení chata byla menší, starší a měla méně slunce, vhodná spíše pro rodiny. Byla zapsána na Sokol. Hoření byla větší a měla více prostoru kolem. Byla určena pro děti a zapsána na Junáka. Nebyla v tom žádná politika, stranickost ani vedlejší úmysly. Měli jsme zájem o to, aby chaty posloužili všem staropačákům, aby byly plně využívány. Aby byl někdo, kdo by převzal odpovědnost a hlavně se staral a brigádami pomáhal. Dolení chata byla útočištěm spíše odrostlejší omladiny, hořejší patřila v létě Junákům, dětským táborům a v zimě pak školním zájezdům na lyžování.

  V roce 1946 nebylo nějaké budování. Musela se sklidit s políčka úroda: brambory a nějaké to obilí. Ve velké kuchyni byla odstraněna dřevěná přepážka, která oddělovala ložnici, pořízeny dvoupatrové palandy kolem stěn, kde se na slamnících mohlo tísnit po třech dětech, něco spalo na slamnicích na zemi a v komůrce. Mám dojem, že nás bylo v zimě v hoření chatě kolem třiceti. V dolení bylo kolem patnácti až dvaceti děvčat. Bylo to stísněné, ale byli jsme na horách. V chatě co nejméně a horský vzduch nám to vynahradil. Bylo naopak veselo, smíchu až hlava bolela.

  Všechny další úpravy se prováděly postupně, jak byly ochotné ruce, materiál, peníze. Nesmím zapomenout na Ferdu Šolce, který šikovnýma rukama, nápady a časem vylepšoval co se dalo. Ať to byly okenice, výhřevné kotle s vytápěním horní ložnice, úpravou chlíva na dřevník, pořízení ložnice na půdě, oprava přívodu vody trubkami do chaty, oprava střechy lepenkou, způsoby svícení a těžko si dnes vzpomínám na všechno, co měl Ferda na svědomí. Pomáhal mu někdy pan Švorc, aby se mu tam prý nestýskalo. Nebylo to snadné při veliké hmotnosti pana Švorce dopravit tělesnou schránku až k chatám. Ferda rád vypravoval, jak tlustému dědkovi v létě, při cestě k chatám, tekl pot tkaničkou spodků zpod nohavic. Tak to bylo vysoko!

  První dva až tři roky byly potíže s loukou kolem chat. Musely se sekat a seno sušit. Ze začátku byli zájemci ze Staré Paky. Posekali, odvezli – my pomohli usušit. Později byly louky určeny ke spásání kravami. Ubylo nám starostí co s trávou, ale přibily další. Krávy byly zvyklé na domácí ošetření, na lidské bytosti a to jim v přírodě chybělo. Stále byly u chat, chodily za dětmi, rozšlapaly přívodní žlaby pitné vody, kuchařkám rozžvýkaly ručníky a utěrky, museli jsme je od chat odhánět.

  Světlo do chat mělo také svůj vývoj. Od svíček přes petrolejky, karbidky, benzinové a plynové lampy s punčoškami. V dolení chatě se dokonce pokoušeli o dynamo, byla tam tekoucí voda. Mělo to svoje výhody, ale také potíže a starosti. Pořád bylo co zlepšovat. Mělo to ale i své kouzlo.

  Neměli jsme vloupání do chat, plenění. Snad jednou byly z chodby odcizeny prkýnka – lyže s kandahárem. Nic cenného jsme na chatě neměli. Snad tomu pomohlo zarámované vypravování na chatě:

„Vážený poutníku, děkujeme Ti, že naši chatu uchráníš, aby nám dlouho mohla sloužit k osvěžení a radosti. Věříme v Tvoji dobrotu.

  Staropačáci.“        

Cedule dlouho visela na chatě a snad i pomohla.

  Rozdělení a obsazování obou chat nebylo nijak určováno. Počítalo se s obsazením v létě pro děti. Junák do jeho rozpuštění v roce 1951 stanoval pod horní chatou, kde se také vařilo. Jídelna byla u tábora před okny chaty. V zimě, o prázdninách vánočních, či velikonočních, obsadila chaty škola s výcvikem lyžování. V mezerách pak ten, kdo se přihlásil o klíče u mne, či Ferdy Šolce.

  Pro letní období jsme využívali výhody přídavkových lístků na potraviny od ONV. Proto jsme taky pořádali dětské tábory pod hlavičkou Okresní péče o děti a tak na tábory přišly i některé děti z okresu. Po padesátých letech komise ONV neuznala chaty po hygienické stránce k dalšímu provozu s dětmi. Zůstalo tedy jen při menších akcích, které nemusely být hlášeny.

  Brigády byly na přípravu dřeva na zimu, kdy se ho spálilo hodně, na připravované opravy, na práce podle potřeby. Nebyla tehdy určena komise či správa. Snad jsem to spojoval ve své osobě, kdy jsem byl vůdcem Junáka, aktivní v Sokole, učil tělocvik ve škole a byl předsedou MNV. Když jsem byl přeložen do Lázní Bělohradu, předal jsem klíče panu speditérovi Suchardovi.

  Těžko si dnes vzpomínám na všechny pomocné ruce. Vedle Ferdy Šolce a pana Švorce vzpomínám na Karáska z Roškopova, který tam často zajížděl pracovat a kterého jsem zpovídal na nádraží ve Staré Pace, co je tam nového. Při táborech s dětmi mi pomáhal s dovozem potravin pan Stránský, který pak pracoval někde na horách jako lesák. Jistě bylo daleko více těch obětavých, kteří by měli být vzpomenuti.

  Měli jsme dobrého přítele v mladém a svobodném panu hajném v hájence na Studenově. Zvali jsme ho na táboráky, pomáhali s dětmi na brigádách, loupali kůru na poražených stromech u Čihadla nad chatou. Prořezávali jsme mladé stromky nad cestou pod kótou Studený, při cestě na Studenov. I vydělané koruny byly dobré.

  Nemohu po letech přesně seřadit všechny práce a změny od roku 1946 do roku 1954, dokdy jsem měl s provozem chat práci. Mohu však ve vzpomínkách připomenout jednotlivé příběhy, které si rád vybavuji. Proto se k nim vracím.

  Že nám krávy dělaly potíže s vodou, jsem se již zmínil. Byly tak zvědavé na hospodyně, že jedna vlezla po náspi do síně a hleděla do kuchyně co se vaří. Dalo nám hodně práce, než jsme ji dostali ven.

  Doprava potravin byla kapitola sama pro sebe. Jednotlivec si svoji bagáž odnesl na zádech, ale dovézt denní příděl potravin pro hladové krky bylo obtížné. A jíst se chtělo. Příděl byl a tak denně chléb, housky, mléko, maso a jiné se dováželo. Ze začátku na trakaři, potom po dvou letech na kárce. Vpředu dva až tři tahouni na provazech nestejně dlouhých, uvázaných na šejtrochu. Trakař vedl, řídil za držadla, nejsilnější, aby se vyhnul kamenům a překážkám. Po rovině pod les to šlo dobře. Hůře lesem a cestou k hoření chatě. Tam jsme zahalekali, seběhli pomocníci a bylo vyhráno. Denně nákup vyžadoval času s čekáním v obchodě, u pekaře a s dopravou tak do oběda. Stačili jsme se jen omýt od potu a naobědvat. V zimě to bylo ještě horší. Všechno na lyžích a na zádech. Jednou jsme nákup táhli ve velkých hrncích po površku na sněhu.

  Lyžování bylo pěkné. Nemuseli jsme daleko od chat. Jezdilo se s cípu louky od horní chaty k dolení. Jen malý skok přes mez a pěšinu uprostřed stráně byl obtížnější. A pak zastavení dole pod chatou, kde byla voda, mokřina, která těžko zamrzala. Někdy jsme si vyšli nad hoření chatu na vrchol a pak jsme úžlabinou cesty sjížděli jako tobogánem dolů na louku nad hoření chatu. Později jsme si vyjeli hřebenovou cestou na Dvoračky, Lysou horu a do Harrachova. Lyže byly bez hran, jasanovky s kandahárem, ústroj naprosto nedokonalá.

  Z lyžování snad taky příběh, který se vymykal průměru. Neměli jsme větších úrazů. Jednou jsem byl v chatě se školou z Lázní Bělohradu, poslední – devátou třídou. Nezastihli jsme zrovna pěkné počasí. Vichřice a sněžení po tři dny. Těžko jsme si do chaty přinesli jídlo. Zdálo se nám, že toho již bylo dost. Zasvitlo slunko a proto vyjedeme. Od chaty lesem až na Studenov to ještě šlo. Šlo to ještě cestou dolů k Harrachovu. Běda ale když jsme se dostali pod les ke křížku. Tam nás chytil ledový západní vítr, který odvál napadaný sníh až na ledovou sklovinu. Jeli jsme dolů. Hranit, nehranit, nic platné. Uši omrzaly, tváře začaly bělat. Jedno děvče narazilo hlavou na strom a omdlelo. Byl jsem rád, když jsme byli všichni dole. Zahnal jsem je do boudy u přestavovaného nynějšího hotelu tělovýchovy, cvičil, třel uši a tváře. Tam jsme nechali prkýnka, vzali si každý hůlku a poklusem do Harrachova do první restaurace. Zde jsem všem poručil čaj s rumem. Vrchní se nestačil divit, ale pomohlo to! Zpět jsme šli pěšky.

  S partou našich staropackých dětí – vyspělých chlapců – jsme táhli na Lysou horu přes Zadní plech. Tam jsme na vrcholu chytli východní vítr tak silný, že nebylo možno jet, ani nést lyže na ramenech. Ty jsme táhli na hůlkách vedle sebe po sněhu. Jídlo nám v batohu zmrzlo, že buřty zvonily o bunkr, kde jsme chtěli za větrem něco pojíst. Pěšky pak dolů krpálem na Dvoračky, kde byl opět čaj a pohodlný sjezd až k chatám.

  Vzpomínám na jeden výlet starších táborníků, které vedl Smetana, Vitvar a Dont. Šli na východ slunce na Kotel, pak přes Sněžné jámy, Špindlerovku, Malý Šišák, Sněžku, Luční boudu, Špindlerův Mlýn, Kotelné jámy, Dvoračky a domů. Ušli celkem asi 58 horských km, celkem fit a darovali mi pěkný památníček.

  Junácký tábor jsme stavěli na louce západně od horní chaty. Podsady z tesů zapuštěné do stráně, vyhlídková strážní věž, táborový kruh s totemy. Vařilo se v chatě, jedlo na stole pod chatou. Měli jsme potíže i se zmijemi, kterých bylo dost v kamenné podezdívce na cestě pod chatou.

  Byly pěkné večery. Světla málo, proto se zpívalo, vypravovalo a strašilo. To nejraději. Když byl špatný vtip z dolení palandy, tak ti nahoře se pohnuli a dolů se sypalo ze slamníků. Když to bylo naopak, tak ti dolení přiložili do kamen a u stropu na palandách nemohli vydržet.

  O výstroji a výzbroji jsem se zmínil. Bylo snad vyhovující prádlo, byly svetry, nanejvýš i první tepláky. Ale nic co by neprofouklo, jako jsou dnešní lehké větrovky, které udrží tělesné teplo. Proto byly potíže, zvláště u chlapců, s omrzáním přirození. Museli jsme si dávat do kalhot vpředu třebas i noviny. Boty byly rovněž nevyhovující. Hned byly promočené. Dávali jsme si je ke kamnům sušit. Až jeden chytrák, chtěl je mít brzo suché a dal si je do trouby. Topilo se, večer plný zábavy. Ale ráno když hledal boty, byl celý zoufalý. Z trouby vytáhl miniboty snad 10 cm dlouhé. Chtěl si při zpáteční cestě ozdobit batoh, ale rozpadly se mu. Suvenýr nedonesl, jen mozol na noze od vypůjčených dřeváků.

  Jedno léto jsme měli v hoření chatě skautský rádcovský kurs. Sedíme v chatě, čteme z mapy a najednou nad lesem, východním směrem, veliká zář. Vyběhli jsme lesem k Horním domkům kde hořela dřevěná chata. Veliký zážitek. Nebylo vody k hašení, ani by se nemohla použít, protože to byl vysoký sloup ohně, snad třicet až čtyřicet metrů a nebylo možno se přiblížit. Pořádné čarodějnice, které nám ležely v hlavě a jistě jsme si pak dlouho dávali na chatě pozor.

  Tolik se dělím o vzpomínky s vámi, kteří na chatu jezdíte a propadli jste horám. Mám dobrý pocit, že mezi vámi je leckterý, u něhož jsem zasel semínko.

  Přikládám několik fotek, abyste měli celkový dojem, jak to vypadalo kolem chat při převzetí a po částečných opravách a co všechno jsme mohli v tomto prostředí vykonávat.

  Dnes jistě máte prostor omezený, ale máte výhodu příjezdové cesty pro dovoz materiálu až k chatě a také i elektrický proud. Už nemáte onu chatu s romantickým prostředím. Přiblížili jste se civilizačnímu a technickému prostředí. Přijde za vámi televize a vy přijdete o kus romantiky. Musíte však hledat další vývoj pobytu na chatě, abyste se tam cítili dobře. Co vám to přinese? Dobrou partu, kterou držte!

  Přeji vám prožití pěkných dnů zde na chatě, abyste mohli vzpomínat, jako dnes vzpomínám já.